o CE8KE PROZE V'fPRAVNE

Dějiny českého umění výpravného, pokud promítá své
tvůrčí úsilí formou povídky a románu, nesahají nazpět
o mnoho dále než sto let.

Tehdy za rozkvětu vlastenecké romantiky, která
veškerému snažení slovesnému vytyčuje jednoznačný cíl
tendenční. nabývají vypravovatelské pokusy, sloužící dotud
jenom potřebám lidové zábavy, uvědomělé povahy umě·
lecké a vstupují, byt ze začátku jen s ostychavou
skromností, do soutěže s lyrickým i epickým básnictvím,
nesoucím na svých perutích již po dobu delší dvou l{enerací
nejvznešenější tužby národního a slovesného obrození.
Již se osoby vypravěčzi s lidskými svými sympatiemi a
s uměleckými svými zálibami neztrácejí za látkou, trpně
přejímanou z podružné produkce zahraniční, zvláště
německé; již k prostému a naivnímu proudu dějovému,
přizpůsobenému nepěštěné zvědavosti lidových čtenářů,
přistupuje spisovatelský zájem o kresbu povah a malbu
prostředí; již se zrcadlí v slovesném podání básnické
vzory světové literatury na místě zvetšelé tradice
populárních knížek anonymních; již vanou. třebaže zprvu ze·
slabeným a odmocněným dechem, i v českých románech
z minulosti i v českých povídkách zobrazujících
současnou přítomnost domácí, větry doby a ač jenom
vý.iimkou, i tucha života plnějšího, zavážnějšího a vášnivějšího,
než bylo ochromené živoření spoutaného období
předbřeznového.

Ale zda opravdu není tradice české výpravné prósy o nic
delší a starší? Pozdí se skutečně do té míry za ostatními
projevy našeho života kulturního, který má v tvorbě stát·
nické minulost alespoň tisíciletou, ve výtvarném umění
tradici stejně starobylou a vznešenou, v písemnictví pak
věkem daleko přeJří nad ostatní národy slovanské? Či
zavinil jenom nahodilý nedostatek dochovaných památek,
že nemůžeme položiti původní povídku a původní román
1 ěI 1