kolik zprávo jeho llmrtním loži, nuzném rubáši,
chudičkém pohřbu; jsou tak jímavé a bolestné ve svém realismu
bídy a ponížení, že básník v "Marínce" nepodal rysú
jímavějších.

XI.

Záhy po skonu básníkově proměnily se v symbol
jeho osobnost í jeho jméno; z odpúrcú postaral se o to
novellista Tyl, z přátel a stoupenců žívotopísec Sabína H
mladší generace pak v duchu přístupovaly k litoměříckému
náhrobku Máchovu jako k místu posvátnému.

Stalo se po letech zvykem vyslovovati heslo "Máj"
kdykoliv šlo o čín básnické odvahy, uměleckého
novotářství; krajní nepochopení a podceňování, jehož se dostalo
geníu Máchovu, bývaly pak často útěchou mladistvým
prúkopníkúm nových směrú, čelících proti vžilé a pohodlné
tradící. Sabína, Frič, Nebeský byli první, kdo šli za
Máchou a v jeho stopách přímkli se k Byronovi; generace
Nerudova a Hálkova provedla celý program poesie
Máchovy od medítační lyriky až k "Máji" a odtud k
"Marince". Vše, co Mácha přinášel v době neplodné a
epigonské jako vzácnou a smělou výjimku, stalo se tu
samozřejmým požadavkem poetickým: hluboký světový
názor jako podklad poesie, filosofický zájem o záhady
všehomíra, pravdivost lyrického prožití, bezprostřednost
náladového kouzla, citové podmalování krajinných vjemú;
púvodnost básnických obrazú, ale také pečlivé studium
prostředí ať soudobého, ať historického, pozorováni všední
skutečnosti ve světě proletářském - to vše z prvotní

XLIV