Krkonošů, malebné české Středohoři s troskami památných
hradů, opuštěný kout pražského módniho parku, kam
střikaji jen pěny valiciho se zástupu, hřbitov při západu
slunce. Ale vlastni kouzlo těchto povidek spočívá v krajně
upřimném, málo jen stilisovaném podáni nitra básnikova:
právě na těchto stranách Mácha s mistrovskou věrností
nakreslil svou vlastni podobiznu, originál ni
fysiognomivášnivého snilka, jehož tmavomodré oči jsou zality
elegickým smutkem a jehož vysoké čelo zataženo jest
těžkými mraky uvažováni filosofického.

Naproti kratičkému. Večeru na Bezdězi", zřejmému
zlomku, i naproti beztvárné .Krkonošské pouti", která
působi dojmem fragmentárni improvisace ze sna, .M a r i n ka"
jest hotovou, skutečně komponovanou novellou, jejíž
jednotlivé částky rozmar básnikův pojmenoval způsobem
dramaturgickým. Lyrické vložky, značné sily poetické,
neprojevuji tu jen přimý vliv německého
subjektivistického románu školy romantické, nýbrž jsou novým
zřetelným důkazem, že vždy základní koncepce Máchových·
děl byla lyrická, a to i tehdy, když je prováděl
novellisticky. V povídce se vraci řada obvyklých motivů
Máchova života i básnického tvoření: absolutni illusionismus
v lásce nabývá tu kraj nich rozměrů, život a nicota, láska
a smrt jsou tu těsně sloučeny, zcela v duchu básníkova
přesvědčení o věčném střídáni; směs divoké vášnivosti
a trpné mdloby ovládá ovzduší; kult hřbitovlt, choroby,
sentimentálni hudby provází děj. Vlastního však významu
propůjčuje .Marince" odvážný krok básníkův do
skutečnosti jej obklopujíci, do špiny a bídy, nízkosti a nuzoty
proletářského světa pražského, od něhož chudičkého syna

XL