článek vývojového řetězce české literatury, náležejí tyto
.Obrazy" na samý závěr díla onoho.

I v těchto třech novellistických, zcela volně
souvisejících skízzách, nadepsaných" V e č e r na Bez d ě z u", "M
arin k a" a "K rk ono š s k á pou ť", jeví se impressivní Mácha,
vášnívý čtenář soudobé poesie, do jisté míry epígonem:
polo autobíografická, polo cestopísná forma novelly, pohodlně
rozpředené a ní kterak neomezené, toť typický tvar
romantického románu, jenž opětně vycházi jednak z
mravoličného románu anglického XVIII. věku, jednak z
Goetheova • Wilhelma Meistera". Mácha však nijak se nesnaži
zakrýti zcela autobiografický ráz svého novellistického
cyklu po způsobu romantickém; nevynalézá pro hrdinu
ani jména ani masky, ani středověké nebo místní
dekorace, nýbrž mluví přímo o sobě, nepokrytě v prvni osobě.
Tento upřímný subjektivismus sbližuje novellístický cyklus
bezprostředně s epilogem "Máje", a jako v "Máji",
naskytuje se i zde hojná a vděčná příležitost k lyrice a
reflexi. Básník jí užívá plnou měrou: prvni novellistická
skízza jest útržek z cestovního denníku s názvuky
hřbitovního elegismu; ve třetím oddíle cyklu cestovní
dobrodružství dává rámec nejvýstřednějšímu visionářství na
způsob druhé části magického románu Novalisova; ano
i v zaokrouhlené novelle "Marinka" zbylo místo, kam'
Mácha zařadil útržek denníkový.

První z těchto povídkových črt vrací se zas k Máchově
kultu nocí a večera, podávajíc přimo psychologický jeho
klíč; poslední pak se ve formě děsivého snu opětně
zabývá záhadami zásvětí; všecky volí si sceneríe pro
Máchu zvláště příznačné: ponurý a osamělý hřeben

XXXIX