jednoslabičných slov. Posléze svůj iamb, nikterak
pedantický a ne vždy správný, rozmanitě obměňoval, čímž
se vyhnul i jednotvárnosti (obě intermezza básněna jsou
z téže příčiny v jiném rhytmu), pročež Máchův verš, podoben
jsa strunám harfy, povolné i nejjemnějšimu doteku ruky
cvičené, plyne jako vlny jezera za májové noci, šumí
jako borové snětí ve hře lehkého jarního vánku, touží
jako dlouhý stesk pozdního soumraku.

IX.

Slavný epilog Máchova "Máje" právem se pokládá
za posledni slovo básnikovo. Mohutný a samostatný
subjektivismus drtí v něm formálni i myšlenková pouta
epigonského byronismu; citově i reflexivně hluboká lyrika
tryská v něm, přelomivši kůru nepravdivé, vyčtené a
nepůvodní epiky dějové; samorostlý názor světový plně
se tu vyslovuje přese všecky zvyklosti časové a literární.
Mácha, který téměř již utonul v polské romantice a ve
škole Byronově, nacházi zde znovu svou podstatu a svou
osobitost.

A přece k pozůstalosti Máchově náleží dilo, jež všecky
tyto znaky, vlastní úryvku hlavnlho výtvoru básníkova,
podává v obdobném seskupení, avšak nad to i ve spojení
s jinými vzácnými prvky rozvojovými. Je pak skoro
netlvěřitelno, že tato skladba časově sahá jak před "Máj",
tak před "Cikány". Dílem tím jsou trojdílné "Obrazy ze
života mého", které již r. 1834 přinesly "Květy české".
Hledíme-Ii na životní dílo Máchovo předevšim jako na

XXXVIII