stříbřiti sťatou hlavu odsouzencovou, nebo prázdným důlkům
vybílené lebky dojatě pohlížeti do večerní krásy májové.

Hlubo!,é rozpory jednotlivce se společností, vášně se
svědomím, člověka s přírodou, myšlenky s věčnou nicotou,
touhy po životě s naprostou metafysickou skepsi,
toužebného mládi s vědomim věčné pomijejicnosti všech jevů,
nakupeny jsou v "Máji", ale přece básník dovedl povznésti
své dilo k vzácnému stupni harmonie: dějové i látkové,
citové i myšlenkové dissonance vypěl jazykem tak
melodickým a hudbou slov tak mistrovskou, že o mnoho
desetileti předstihl svoje vrstevníky. Mácha, vybiraje se
vzácnou zdrželivosti, vlastní skutečnému znalci slovesné
působivosti, pouze výrazy suggestivni a slova hutná a
plná, řidě svůj básnický slovník potřebou čistě lyrickou,
vyhýbaje se všemu, co by rušilo sloh elegický a
sentimentální, pracuje hojnými paraIlelismy větnými, veršovými,
učinil si z českého jazyka podivuhodně dokonalý nástroj
pnetícký. Touto individuálni reformou básnického slovnika
českého provedl úplný převrat v české poetice, která dotud
svou řeč čerpala z pramenÍ! tradičních, ať z lidové písně,
ať z jazykové archaeologie fíIologické a slavjanofilské. Ale
Mácha v "Máji" nespokojil se nikterak přeměnou
pokladu slovního: znal i zvukovou hodnotu jednotlivých
slov, vyvolával vyšší hudebllí účin zvukomalbou stále se
vracejících týchž samohlásek j umělým seskupenim
souhlásek stejného řádu; pečlivě volil, jako vycvičený
hudebník, pro své vždy téměř plné a štěpné rýmy významná
a přesná slova rýmová; skoro raffinovaně vzněcoval
převládajicí náladu opětovným vracenim se k týmž rýmům,
především k několika působivým dvojicím náladových

XXXVII