a náladové nuance vyvolával dlouhé řady vlastních
záchvěvů srdce a myšlenky, až posléze dal vyzníti jedné,
mohutné doniínantě, v níž se vše, dotud rozptýlené a
roztěkané, objímá, snoubí, slévá. Jsa na míle vzdálen
suchého pedantického popísování mrtvé poesie XVllI. věku,
byl u nás první, kdož pracoval k vytváření poesie malebně
náladové, a jsa nadán nevystihlou jistotou v postřehováni
rysů dotud v přírodě nepozorovaných i vzácným vkusem
při volbě epithet řídkých, výrazných a jednoduchých,
předvedl svým čtenářům české stilisované Středohoří jako
neobjevený dotud svět, a přece zase jako typicky případné
dějíště pro tragoedie lásky, jara, zmařených illusí.

Při tom Mácha v "Májí" stále kolísal mezi dvojím
protílehlým pojetím přírody, v dualísmu nikolí vzácném
u básníků světobolu. Jednou se mu příroda jevíla jako
naprosto souhlasná průvodkyně člověka ve všech záchvěvech
srdce; podoben jsa Lenauovi, pozoroval, že každý, sebe drob.
nější jev přírodní, květina i strom, mech i pták, vlna i oblak,
prosycen jest neskonalým hořem lidského osudu, a že tedy
ponořiti se do tichého tajemství klíčení a květu, stoupáni
mízy a zrání, šepotu vln a tikotu ptáka, stínu měsíčního
paprsku i blouděni hvězd, znamená zároveň sestoupiti na
dno lidské bolesti. Jindy však pessimismus hlubší a
myšlenkově zralejší, který připomíná Vignyho, strhuje Máchu
hrůzou pravdy o naprosté necitelnosti přírody k bolu
lidskému; pak hromadil protiklady přírody tiché, vážné,
zlazené, májové a osudu vášnivého, krutého, vraždícího;
pak dává s hořkou íronií zváti hrdliččinu hlasu ke hrám
lásky v oka mží ku, kdy Jarmila v zoufalství vrhá se do vln,
nebo tichému světlu májové luny v klidném ozáření
po
XXXVI