vniHni osud, svou osobni tragoedii, neméně beznadějnou,
než byl truchlý osud Vilémuv nebo Jarmilin. Tato
dvě místa jsou vskutku duchovními ohnisky "Máje":

Mácha tu se silou meditace i bezprostředností lyrismu.
s bohatstvím obrazu i s kouzlem slovní hudby, se zázrač·
ným darem snění i s uměním obrazného symbolismu
soustředil své myšlení, svůj světový názor, svou představu
života. Kdežto však Mácha v dřivějšich pokusech lyric.
kého gemu nedovedl úplně vyrovnati živel ideově kon·
struktívni a náladově malebný a často namáhavě a nejistě
hledal pro myšlenku případný poetícký výraz, - nyni,
v hodině rozloučeni, kdy navždy zacházi za skalinu na
obzoru, za jakési jasnovidecké inspirace, vše se mu bez·
děčně a organicky proměňuje v dokonalý básnický útvar,
za úplného splýváni pomyslu a obrazu, ideje a symbolu,
citu a metafory, kontemplace a malby, filosofie a hudby.

Zde, v útvaru definítivnim a rekapitulaci konečné,
setkáváme se opětně se subjektivní filosofií Máchovou, jež
k nám mluvila z jeho lyriky a jež svrchu byla analyso·
vána: Máchův skeptický nihilismus metafysický mluví
z tajemného šumotu a záhadného šeptání posledních úvah
Vilémových v půlnočním tíchu, rnšeném pouze zoufalým
rhytmem těžkých kapek, řinoucích se s mokrých stěn vě·
zení; Máchův zrazený í1lusionísmus a passívní elegismus
propuká v hloubavých dumách před zbělelou lebkou
zločincovou na kolu popraviště za májového večera,
přecházejícího v noc; mučívé chvění hrůzy nad ustavičným bez·
útěšným střídáním jevů a nicoty naplňuje ponuré ovzduší
obou scén, kterými se Mácha znovu projevil jako vzácný
básník večerních stínů, houstnoucích temnot, nočních chmur.

XXXI\(