náručí. Ostatek děje rozvíjí se pak důsledně a přirozeně
z těchto základních předpokladů - i končí vůdce lupičů
a otcovrah Vilém na popravišti, a padlá jeho milenka
Jarmila v prokletí a zoufalství ve vlnách jezera.

Je-Ii tato dějová kombinace, tak upřílišující v
hromaděnl hrůz a zločinů, samostatným výtvorem romanticky
napiaté a citově předrážděné fantasie Máchovy, - motivy
samy nejsou než epigonským holdem Byronovi a jeho
výstřední fabulaci. Mácha, hledaje epickou kostru pro
svou hluboce osobní reflexi a vášnivou lyriku, sáhl ku
prameni, jejž mu stálé čtení a mohutná, ač paradoxní
sympathie přibližily nejvíce: k "Vězni Chilonskému",
ke "Korsaru" a k .Parisině", a zpracoval motivy,
charaktery a zápletky, odtud přijaté, pod silným posud dojmem
německé loupežnické romantiky, která v průměrné
produkci tehdejší pohřbívala Rousseauův a Schillerův odboj
proti společnosti pod tíživým nánosem sensační hrůzy
a dobrodružnosti. I leží dějový růst a kombinační postup
"Máje", pokud skladba vůbec je skutečným epickým dílem,
zcela jasně před námi; přece však při tomto pozorování
básně nelze zhostiti se pocitu, že základní koncepční jádro
díla sluší hledati kdesi zcela jinde.

Máchova vlastní básnická osobnost nejprudčeji a spolu
nejvelkolepěji se vybíjí na dvou místech "Máje", jež
právě jsou nejodlehlejší od epického dění: v druhém
zpěvu básně, kde v půlnoční temnotě a bezzvuké prázdnotě
podzemní kobky Vilém přímo a zblizka s úděsem pohlíží
do Medusiny tváře záhrobní nicoty, a v epilogu celé
skladby, v němž básník, úplně vystoupiv z objektivnosti
vypravovatelovy, s bolestnou otevřenosti, odhaluje svůj

Mácha, Spisy ll. XXXIII