román "C i k á ni". Koncepční bod tohoto divoce
vytřeštěného a dobrodružně zmateného díla, jehož přepiatá
romantika přeherodesovala Herodesa, jest lyrický a
subjektivní. V strastné době bolestně nevyrovnaného a
pochybnostmi trýzněného poměru k Eleonoře Šomkové raněn jest
Mácha přízrakem nedůvěřivé žárlivosti, kterou románem
promítá epicky, vyháněje vše do kraj ni dramatiky a
násilné hrůzy. Krajinářské dojmy z Italie a českého
Středohoří poskytují pozadi; osudová tragoedie a byronská epíka
dějovou osnovu; temný a slepý fatalismus vášní, které
v přehnaném zjednodušení vyčerpávají, ba pohlcují každou
postavu vyhnanou do jediné náruživosti, dávají zrůdnou
a vadnou psychologii; kontrast Italie a severu, benátských
gondol a českých hvozdů, šlechtických sídel a zapadlých
hospůdek zvyšují pikantnost děje, namnoze se
ztrácejícího v šírokém a svěžím líčení krajínářském. Nevěra a
žárlivost, únos a krvesmilství, šílenství a cikánské
bloudění, tajemné znamení na těle a zavržení dítěte, vražda
a poprava - toť navršené motivy románu, ve kterém
vnější romantika, rázu spíše německého než anglického,
slaví SVOll noc filipojakubskou.

Základním nedostatkem románu, jenž dnes zajímá
vlastně tolíko dějovými parallelamí k "Máji", není
okolnost, že Mácha byronských postav nevyvolává ve
velkolepém ovzduší kosmické melancholie a socíálního odporu,
jenž tvoří Byronovu velikost, nýbrž spiše v tom, že epický
děj není podložen nižádným světovým názorem, níjakou
hlubší idejí, jakými jindy básník téměř marnotratně plýtval.
Proti .Mnichu" však lze i v nedokonalých .Cikánech"
pozorovati pokrok: krajinář stále provází epika, malíř vytváří

XXXI