"Mnich", jenž zt1sta! nedokončen, v románu "Cikáni" a
ve veršované povídce "Máj". Byronovy skladby, jichž
motivy a postavy, ač vždy v jiném stupni přibuzenství,
se v těchto výtvorech vracejí, jsou "Lara", "Giaur",
"Korsar", "Parisina" a "Vězeň Chil1onský". Chronologie
uvedených tři děl Máchových je spolu dokladem, jak Mácha
postupně se vymaňoval z jednostranného vlivu dějové
romantiky Byronovy a kterak víc a víc v Máchovi
pronikaly vlastní prvky myšlenkové í žívly lyricko-popisné
nebo lyricko-reflexivní.

"M n í cha" básník sám charakterisovaI jako výsledek
nejíntensivnějšího byronismu, který tehdy naň působil
suggescí takměř démonickou: k archaeologickým a
dávnověkým sceneriím a motivům hístorické novellistiky
Máchovy druží se scenerie a motivace byronovská, klášter
na sv. Bernardu, hradní kobka s rakví, náhlý příjezd,
tajemná hrůza z osudné víny, těžká provinění divoké vášně,
svrchovaná míra kajícného trestu, žal a zoufalství svedené
divky, vše v barvách křiklavě nanesených, konturách
ztrhaných, v osvětlení z tragoedie osudové. Místo
psychologie jest tu pouhá romanesknost, místo charakteristiky
pouhé hromadění dobrodružných schemat, místo výkladu
čínů spletenina nejasných dějů, za nímiž všecko úsilí
vykladatelské marně hledá ohlasy vnitřního života
básnikova. Když sebe pečlivějí seřadíme tyto bízarní úlomky,
"Mnich", podle správných slov Máchova přísného soudce
kritíckého, zltstává pouhou karikaturou poesíe Byronovy.

Pochybenou methodou vnějšího hromadění dějových
a scéníckých ryslt z děl anglického básníka postupoval
Mácha, tvoře nejobjemnější svou skladbu prosaíckou,

XXX