výstředními a úchvatnými ději, jež jsou spolu velikými,
ač značně neurčitými symboly; postavami zločinnými a
blahodějnými zároveň, Ueré jsou dopola zosobněnim
ideje a odpola apotheosou básníkovou; zápletkamí
strašnými a ďábelskými, jež hraníči na zločin a šilenstvi;
nevýslovnou směsí slohu legendárního a historického,
moderního a vlsionářského. Mácha, jenž sám ve svých.
pokusech rozbil formu dramatu a hístorické novelly, aby
zachránil svůj nejosobnější dar básníc ký, lyrickou reflexi
a: 'citovou meditaci, našel v Byronovi velkého ničitele
uzavřené formy epické, který si vždy znovu vytvářel
přiležitost lyricky sníti, filosoficky meditovati, eroticky
blouzniti, společensky revoltovati, nadšeně se dívati do
přírodní krásy. Byron byl Máchovi dúkazem, že lyrika,
meditace, sen, líčení jsou v poesii vším; že stači, aby
ten, kdo jimi vládne, byl velkým básnikem, byť neznal
umění psychologícké Individualisace a byť jeho dějová
vynalézavost byla skrovna. A tak úhrnem, pod vlivem
Byronovým Mácha, jenž nepotřeboval myšlenkové
ínspirace, rozvolňuje ještě svou formu poetickou; sesiluje svúj
sklon ke groteskní a bizarni motivaci dějové; zalibuje si
výstřední a absurdné postavy oblité zločínem a děsem;
proměňuje v jakousi slepou soustavu svúj fatalismus vášně
a svúj subjektivísmus individua; odchyluje se od básnické
archaeologie. Máchúv byronismus i za vlivu
nejpronikavějšího jest jednostranný a kusý: vnější, fabulační,
dekorativní, technický - myšlenkově Mácha také za této doby
Zllstává samorostlým a pllvodním.

Ve třech básnických dílech široké koncepce se Mácha
nejtěsněji připial ke vzoru Byronovu: v bal1adíckém eposu
XXIX