není vlastně Byronem, který okouzlil Goethea a osvítil
Puškina, ani oním, od něhož se učili Francouzové ze
"Cénaclu"· nebo Heine; toť Byron stilísovaný a interpretovaný
cizím prostředím. Lze zhruba říci, že Byron a Mácha
jsou· temperamenty protichúdné: ironik a sentimentalík,
titanovec a passivní snílek, odbojný útočnik a zoufající
melancholík, velkolepý kritik společnosti a samotářský
subjektivista, výbojný kosmopolíta a elegický vlastenec
tu stojí proti sobě. Oba vycházejí z krajního
individualismu, na němž spočivá veškerá jich bytost, a nenalézajíce
v životě dostatečnou miru osobní svobody, vzpíraji se
světovému řádu - Byron spíše vltlí a zcela rázovitým
opovrhováním intelIektu povzneseného, Mácha spíše citem
a bolestnou pochybovačností intelIektu hlubokého.
Byronúv vzdor, rytířský, domýšlívý a činorodý, zakládá se
na vúli k moci, vede k revoltě, boji· za svobodu, válce
proti tyranii, polítickému spiknutí, převratu společenského
řádu; Máchúv odpor, zakřiknutý, stísněný a passívní,
vyvrcholuje vúlí k zničení, hlásá evangelium i11usí,
soustavu nihi1ismu, náboženství nirvany, pessimistickou negaci.

Temperamentem a názorem si tedy oba básníci
nemělí co říci, jakkolí Mácha podle zákona polarity cítil se
přitahován všemi skvělými vlastnostmi svMného Alastora,
kterých sám neměl; v ublasti idejí dala německá
metafysika, přizpúsobená vlastní elegické sentimentalítě, Máchovi
i nejsmělejší pomysly, jež by třeba ve formulaci
nádhernější a v přízpúsobení časovějším byl mohl načerpati
z Byronovy filosofické rhetoriky. Než Mácha byl u Byrona
oslněn týmiž skvělými a záhadnými rysy básnického
umění, které tak mocně púsobily na romantíku polskou:

XXVIII