vyšším symbolem svého snění filosofického; jako Novalís
básník záhrobí, tmy, blouznění, i Mácha vyciťuje všecky
světelné, zvukové a vzdušné odstíny temna a měsíčního
svitu; jako Novalís, magnetisovaný ústřední představou
své zemřelé milenky, podobně i Mácha, stále mučený
záhadou zásvětí, v hustých temnotách noci nalézá konečnou
odpověď. Ale kdežto Novalisovi půlnoc odpovídá mystikou
lásky, splynutí, kladu, Máchovi z ní mluví mystika zmaru,
zničení, zoufalství. Obdobně symbolísuje Mácha věčné
hledání Tajemství nikolív hledáním "modré květiny"
fOmantické, kterou přece lze nalézti v nekonečné dálce,
nýbrž blouděním měsíce za milenkou, které nelze najíti
vůbec; obdobně s příklonou k vlasteneckému elegismu
líčí pouť za ideálem jako touhu umírajíciho pážete po
budoucí vlasti, která jest pouze chladným svitem luny,
temným mrakem, vzdušnou iIIusí.

Nepochopena jsouc svými vrstevníky, chovala tato
duševně velmi složitá lyrika Máchova bohaté prvky
dalšího básnického rozvoje: na místě zásady imitační,
jíž zastupoval jak Jan Kollár, seslabující napodobítel
cizích reflexivních básníků, tak Čelakovský, zhušťující
napodobitel písně lidové, stavěl tu Mácha princip
samostatného, úzkostlivého, třeba chvilemi těžkopádného
hledání vlastní přiléhavé formy pro myšlenku stále
provázenou citovým naladěním. Kdežto do vystoupení Máchova
jedni z lyrikŮ trpěli myšlenkovou suchopárností, druzí
pak nicotnou citlivostí, Mácha, který své básně těžce
platil životem, stále podával jednotu ideje a emoce,
reflexe a nálady. Při tom Mácha byl první náš lyrik,
který odhalil kouzla krajinomalby ve verši, a jakkoli jeho

XXV