myšlenky a mocného citu vytváří lyriku filosofíckou a
elegickou zároveň, a jsa rozený básník impressionistický,
vždy pro svou poesii nalézá krajinářskou dekoraci, v níž
však jen málokdy se spokojuje s popisem a se situačním
líčením. Zprvu, dokud se Mácha neosvobozuje od svých
vzorů, od německých elegiků náhrobních a od domácí
bal1adistiky, symboly jeho jsou všední a jeho výraz je
neumělý, tvrdý a strojený; také jeho četné ohlasy
lidové pisně slovanské se všemi antithesami, metaforami,
zdrobnělinami a něžnostmi nejsou mnohem více než
básnická cvičení, třebaže Mácha se zcela jiným uměním
než Vacek Kamenický, Picek nebo Chmelenský
vystihoval ráz stručného lidového popěvku. Potom, vycvičiv
své umění hymniky elegické a pathosu myšlenkového
na zachmuřených těžkomyslných úvahách námětů
vlastenecko-historických, v řadě básní, v nichž neni rhetoriky,
nýbrž kde obrazy prostě rozvijejí ideje a kde malebné
rysy stupňují jen dynamiku citu, povznáší se k
vznešenosti, jakou zaručuje rovnováha ideje a symbolu, pomyslu
a básnícké řeči.

Mácha, jenž nikterak nenáleží k lyrikům naívním,
ale jejž bohatství malebného jeho zření zachraňovalo od
výlučné, suché spekulativnosti v lyrice, spiše Schillerovec
nežli Goetheovec, činí z náladové a sensitivní básně orgán
myšlenky filosofické. Tato methoda básnická, protichůdná
všemu, čim se do té doby vykazovalo naše básnictvi,
má mezi německými romantiky svého klassika v
Novalisovi, jehož .Hymny na Noc" stoji lyrice Máchově bliže
nežli cokoliv z poesie světové. Jako Novalis, stejnou
měrou sensitiv i intel1ektualista, tak i Mácha činí noc
nej
XXIV