pozdě, nebo sblížil se s bytostí nedůstojnou - tak tento
nevyléčitelný ilIusionista, který už od dětských let
vyznával náboženství zmaru, znovu prchal k opíu filosofické
spekulace, jež v transcendentním individualismu Fichteově
stavěla závratný a hrdý hrad pro subjektivisty, odvrácené
od marné hry věčně rozptylujících se přeludů skutečného
světa.

Avšak důsledná spekulace o posledních metafysických
záhadách vyvrátila i tento hrad pýchy a sebeklamu.
Mácha rozšiřil zákon stálého zániku, nekonečné
pomíjejícností, kolotavého přechodu v nic posléze i na svůj
subjekt, a se zoufalým Masem, jehož zsinalé světlo vrhá
svoji zelenavou zář na nejhlubší verše básníkovy, uzřel
před sebou příšerné rozcestí: buď je nutno věřiti v tupé
a němé resignaci, že naše Já navždy zanikne v prázdné
nicotě, anebo v pantheismu trpném a bezcílném smiřiti
se s představou věčného návratu, opětovaného
přetělování a přetřiďování, stálého sledu by ti a zničení. Unaven
jsa všemi tíhami a zklamánímí jedné exístence, jejíž
obsah prožil pří své stupúované citlivosti, prudkosti vztah
Imílostných a opravdovosti myšlení v několika letech
jinošství, Mácha nepřeje si již pantheistického oživování
v hmotě nebo v ideji, a raději volí bezvědomý, konečný
zmar. Touha po pustém stínu, po pouhém prázdnu, po
věčnosti bez konce jest posledním, sotva znatelným stenem
metafysické myšlenky Máchovy. Potom mlkne vše.

Pro tuto filosofickou soustavu, podloženou však velmi
složitým životem citovým, hledal Mácha lyrické symboly,
jako první náš básnik, jemuž poesie jest výrazem
celistvého světového názoru. Stálým sjednocováním vznešené

XXIII