necké poesii stál polským elegikúm značně blizko, dal se
očarovati polskou politikou, polskoCl řeči, polským básnictvím.

Byla to doba, kdy Mácha, dostupUjící vrcholu
mladistvé vnímavostí, podléhal dlouhé řadě cizich vzorů,
nemoha se pevně a bezvýjimečně rozhodnouti pro žádný
z nich, kdy kolísal mezi všemi formami slovesnými a
pokouše! se ve všech, aniž se většinou dostal přes pouhé
náčrtky a zlomky. V tomto obdob i vznikla i dramatická
torsa Máchova, jež případně lze uvésti v parallelu s jeho
historickou novellistikou. Kromě pobělohorské tragoedic
.Král Fridrich", z niž byly provedeny právě jen dva
výstupy plné nejčernějši melancholie dějinné, vraceji se tyto
scénické experimenty, nadepsané "B r a tři", "B o le s la v" a
"B r a t r o v r ah", náměty svými z dějin Přemyslovcll ke
kronice Hájkově, divadelni technikou k dějepravným hrám
Klicperovým, jednostrannou psychologií melodramatickou
k divadlu romantickému. Mácha v divadelnich zlomcích
svých takřka mimoděk dospěl k typické technice
tragoedie romantické: ne šetře jednoty děje ani gemu, času
ani mlsta, zaměňuje dramatickou akci mohutnými
lyrickými výlevy a klada místo pevné dějové kostry jakousi
neurčitou filosofii dějin, dospěl ku proměně dramatu
v báseň Iyricko-epickou. S marnotratností lyrického
lmprovisátora rozsévá melodramatické vložky v
samomluvách i v prologických partiích; zastavuje melodick5·mi
reflexemi o osudu děj a přerývá popisnými rysy dialog,
takže pro lyriku nerozvíjí se energie, neprovádi se
dramatický čin. Proto pravým a vlastnilO výrazem tohoto
bohatého genia lyrického je náladová píseň, lyrická
reflexe, citová improvisacc.

XX