vlastenectví; nejsa ve svém výlučném, zcela romantickém
individualismu uvědomělým ,demokratem; posléze nikterak,
přes oddanou svou náklonnost k Polákům, nejsa
stoupencem Kollárovského slovanství a odtud plynoucí
filosofie dějinné, nadšeně a bezpečně ukazující k
budoucnosti - Mácha vlastenecké hnuti pojímal docela historicky
v úplné shodě s elegismem, který od dětství plně ovládal
jeho duševní svět.

Romantický kult dávnověkosti, spojený se silným
zájmem fabulačním, učinil Máchovi drahými právě ony
prameny historicky nevždy spolehlivé a kriticky zřídka kdy
cenné, ve kterých šerý pravěk vylíčen byl v nejživějších
a nejpestřejších barvách; kde dějová pitoresknost úplně
zakrývala pragmatický děj a kritiku motivů; kde legenda,
mythus, imaginace, příkrasa splývaly v jediný celek
barvitý a poutavý. Proto tak mocně zasáhla do rozvoje
Máchovy novellistiky kronika Hájkova, jejiž široký, malebný,
pohodlně epický stil pomáhal formovati Máchův sloh;
proto básník tak plně podlehl ossianské romantice a
vystupňované dávnověkosti Rukopisu Královédvorského,
jejž v řadě epických básni z domnělého starověku
českého a v několika skvěle improvisovaných lyrických
zlomcích napodobil až do jednotlivostí.

Z těchto básnických a lživědeckých zdrojů čerpal
vlastenecký elegik a melancholický antikvář i látku pro
svou historickou 1I0vellistiku, která před proniknutím
vlivu Byronova soustředila na sebe veškerý umělecký jeho
zájem. I tyto cyklické romány z české dávnověkosti, i tyto
fragmentárně jen načrtnuté povídky z našeho středověku
vznikly z ryzí inspirace lyrické: jejich děj, často
přetí
Mácha Spisy Jl XVII