jednotu. Od r. 1831, kdy Mácha vstoupil na filosofii,
máme dostatek životopisných zpráv o něm; jeho vlastni
záznamy, zápisy důvěrných přátel, hojná sdělení duševně
spřízněného Sabiny dokreslují nám obraz básníkův.
Vidíme v této památné době, kdy revoluční mládež vtiskuje
ráz myšlení, literatuře, politice a osudu Evropy, v tomto
horečném čase polského povstání a francouzské červencové
revoluce, mladoněmecké literatury a novoheglovské
filosofie, shromážděnu i v Praze družinu mladých básníků,
publicistů, politických blouznivcův a lyrických snilků,
kteři prožívali bolestný a spolu nadějný převrat
evropského cítění a myšlení. Zde vedle pessimistického
Beneše, vedle mystika Fraňka, zahloubaného do
novokatolických romantiků Zachariáše Wernera a Novalise, vedle
vlasteneckého nadšence Josefa Pokorného, vedle útočného
a překypujícího Karla Sabiny zjevoval se štíhlý brunet
krásné postavy, vysokého klenutého čela, tmavomodrých
zamyšlených očí. Byl to Karel Hynek Mácha.

To, co přátelé vypravují o jeho soukromém žívotě,
v ničem se neliší od tehdejších módních novell
sentimentálně romantických: studium, lektura básníků a
filosofů, hra na kytaru, nostalgické blouděni plnily dny
nedosyceného a skromného posluchače filosofie. Přátelsky
něžné, ba přecitlivělé vztahy k uvedeným druhům
nebránily výlučnému samotářství, které často na nočních
výpravách vedlo do hlubokých hvozdů, mezi hajné a uhlíře,
nebo k vetchým, drolícím se hradům, zastřeným mlhou
rytířské tradice v starých kronikách; elegismus hřbitovní,
jenž živen byl také předčasnou smrtí několika důvěrných
druhů, zádumčivý Mácha sytil večerními návštěvami
praž
XV