nost mladého rozvráceného srdce jeví se všem těmto
rozeným melancholikům osamocenosti mravní a
společenskou; sladce trýznívé a bolestně opojné slzy mládí
výstředního a podrážděného, které v plných proudech kanou
na zvětralé náhrobky hřbitovů v a na temné zříceníny
hradů zapomenutých, na studený mech propadávajících
se pousteven v lese a na nočnl stezky ozařované bledým
světlem zamlženého měsíce, jeví se výrazem jakéhosí
záhadného a nespravedlivého útisku osudem a lidmi; módní
záliba pro samotu, pro nočni bloudění po hřbitovech a po
horách, nostalgícké putování za starými hrady a za osa·
mělými jezery staví se jako útěk ze společnosti nicotné,
světa zrádného, doby nehostinné. Mácha, jenž ve všem
tomto cítění a nazírání s celou prudkostí mládí se přimkl
k cízím vzorům, pokoušel se z těchto chvilkových láchvěvů
okamžitých těch bolů, smutečních těch nálad vytvořítí
jakousi soustavu žívotní, jakousí naívní, ale hluboce poctivou
metafysíku bolesti, když se byl v skepticísmu spíše citovém
než filosofickém vzdal důvěry náboženské, jíž zprvu, jak
svědčí jeho nejstarší verše, řešil nejistoty svého srdce. Jíž
nyní devatenáctiletému Máchoví jsou noc, kvílení bouře,
skřehot sýčků nad hroby, vzlykající píseň labuti, bledý,
svit luny jedinými radostmi života, protože mu znovu a
znovu připomlnajf, že svět jest velkým jevíštěm zmaru,
hrou prázdných ílIusl, závojem prázdnoty; vše, co vzníká,
pučl, kvete, musí uvadnouti, opadati, zaniknouti; veškeré
bytí jest pouhým přechodem ke konečné nicotě; poslední
a jedíná moudrost jest úplné pohrouženi se do ídeje
smrtí, prázdnoty, zásvětného zmaru.

XIII