XXXI-

NovA ČESKA POESIE

rovi, S nímž obdobně pitval svoje i společenské
nitro a odhaloval rysy životního úpadku;
zamčniv však spleen ideálem, realitu snem,
znechucení visí dospěl k jednotě s novoidealisty
pohrdajícími hmotným světem a doplňujícími jej
oblastí podvědomého a nadvědomého; našed
řadu všeobecných, vznešených symbolů a typů
stanul uprostřed školy symbolické, s jejímž
nejvyšším představitelem sdi1e1 'se i o hojnost znaků
formálních; konečně ideový podklad všech těchto
visionářských nadějí učinil jej vzácným a
drahým nejmladším básníkům, kteří v duchu své
genera'ce zpívali hymny renaissance životní.

V době, kdy Antonín Sova byl drsným
básníkem mravních i duševních křečí rozkládající
se a upadající společnosti, stála mu nejblíže ona
uzavřená básnická skupina, již od roku 1894
seskupil kolem 'lM oderní revue" Arnošt
Procházka. K minuciesní a důsledné drobnomalbě
smyslových vjemů, dojmových postřehů a
pudových záchvěvů, jimiž vyčerpávaly se první
básnické knihy této družiny, nejtypičtěji
představované Jiřím Karáskem ze Lvovic, dospěli
pozděj ší symbolisté od naturalismu, původně velmi
materialisticky pojatého. S pudovou vehemencí
snažili se vyžiti celý těžký a temný svět hmoty ve
všech jeho zjevech; chtěli sestoupiti do
nejtemnějších jeho hlubin, kde zeje rozklad a zmar;
toužili píti všemi smysly z jedovatých jeho
pohárů, které míchá choroba a smrt; dychtili
zúčastniti se veškerých jeho svůdných a
záludných her lásek absurdních, perversních a
vražedných; odvažovali se vyčerpati požitek daleko za
mez znechucení a hnusu. Odraz tohoto jedno-