xx-

NOV A ČESKA POESIE

roká křídla nad myšlenkovou periodou i nad
dojmovým postřehem. Toto tvůrčí úsilí o novou
homogenní formu básnickou nepodnikl Sova jen za
sebe a pro sebe: tu hledal pro celý zástup mladých
lyriků i prosaistů nový nástroj pro nové cítění,
nové náladové ustrojeni, novou interferenci
dojmu, citu a ideje, tu byl i z prvních tvůrců
českého volného verše, který chtěl symbolisovati
jak lhostejnost k akademickým zákonům poetiky,
tak odvahu nového pathosu životního.

Ale tyto příliš jemné a křehké prostředky
básnické nehodily se již naprosto pro drobnou malbu
krajinář'skou a pro humanitně zastřený genre
společenský ani pro lyrické skizzy nahozené
ztísněným analytikem, z nichž vytvořil Sova na samé
mezi tohoto období svou takřka klinickou
monografii české duše úpadkové. Básnická synthesa,
pro niž toto vz<ÍJcné oidli,šné umění veršové bylo
přímo vytvořeno, přihlásila se i u Sovy záhy:
v knize vniterně 'fOzpoltěné, podobné prvnímu
šeření, kdy do hustých temnot noci padá již tušení
slunečního úsvitu, dovedl Sova sloučiti synthesu
duševních a mravních křečí a zoufalství,
myšlenkových a společenských skepsí a revolt,
výsměšných a znechucených grimass a cynismů se
světlými vi'semi nových zítřků, s messianskými sny
vyšších útvaril společnosti, štědřejších možností
života, radostnějších tepů lidského štěstí. Dovedl
v témže svazku veršů vycítiti a vyjádřiti nejen
všecky hrůzy srdce znaveného hořem intimním
i společenským, nejen všecky krise úpadku síly
životní u jednotlivce i u trpícího zástupu ve
velkých, typických freskách, namalovaných
nervosou štětce sensitivního impressionisty, nýbrž i vy-