3-

A Já mám též už břízu svou
a píšu, nevím komu:

"Vždyť jsem chtěl také šťasten být,
však pánbůh nechtěl tomu I"

IV.

Slunce Je jak velký žernov, pánbíček jím den svtij mele,
samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;
sotva za rána že začal, iiž se kraiina ta celá

- jak na zlaté půdě obraz - bájnou krásou rozeskvěla:

Co tu letní den nám dává I co tu šperku, co tu lesku I
brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,

lesu šat dal safírový, vedle něho bujné mlází

zlatými si šípy hraie, stříbrnými míči házi.

Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,
nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,
ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,

přese celý kraj ten širý, PO celé se hoře nese,

A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,
zakletým tam nad pokladem snad to hoří "boží kámen".
nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni

z dumných jeskyň vynesené, drahé šperky svoje slunf.

Sbúka souvŮlI6 četby iko1Dl. 28. 3