I.

Již lučina je zkosena,
jaká to, jaká vůně!

hle, klásky blednou, blednou stony
a nad tím celý oblak vonný

se vznáší jak by z bájné tůně.

Ach takhle, pěvče, zahynout
jako ta luční tráva!

Ret bledni již, Tvůj skon Ti věště,
a na něm nech! Ti píseň ještě

v omamnou sloku povyzrává.

II.

Čtu ve měkké kůře březové,
na stromě v houští skrytém,
dvě jmena mně osob neznámých
ve srdci prostě vrytém:

Maria, Josef.