!J

smyslová i citová svěžest vlévají novou krev do jeho
žil; polibky a objetí jsou štěstím jeho letních dnů,
v nichž všecko v přírodě mluví o svatbě; poeta
radostně přitaká smyslné mluvě červencových nocí. zase
přijde rozčarování: básník zůstává sám; postavy žen,
které měl rád, kynou opět jen ,elegicky; výčitka lásky
nedožité a zrazené podává ruku smutku ze života,
který nemá pokračování v dítěti... láska jako
opojení z přírody byla lichou iIIusí.

Krok za krokem jest toto dvojí vnitřní drama
prožito. Počátkem osmdesátých let našel konečně
Neruda, rodem i zalo~ením typický měšťák, vroucí a
něžný vztah k přírodě, kterou vlastně znal toliko
z krátkých pobytů prázdninových: přemohl jakousi
studenou nedůvěru cizího pozorovatele, porozuměl
důvěrně i nepatrným zjevům v ovzduší a v rostlinstvu,
slovem, zdomácněl pod širým 'nebem, aniž pozbyl
oné ostrosti a svéráznosti v pozorování, kterou
vynikal tolik nad Hálka, syna to přírody, pojímajícího
její zjevy jako cosi samozřejmého. Dvojí pobyt na
Sumavě znamenal především toto sblížení s
přírodou, toto odevzdání se do jejího moudrého a
laskavého náručí, toto oddané. splynutí srdce s její
tvořivou silou. l\:dyž však po návratu z. hor a lesů upadl
Neruda do těžké nemoci, pocítil dvojnásob těžce
bolestnost svého osamělého, chladného, městského
vězení, a co př,ed tím' prožil uprostiíed zeleně, rýsovalo
se v jeho mysli toužebně jako sen o ztraceném ráji.
Současná s tímto zasvěoením se přírodě jest
Nerudova pozdní láska ke krásné a prosté dívce Boženě,
pro kterou byly psány nejvroucnější z "Prostých
motivu", láska smyslná a touž!ebná, při níž krev v
omlazených cévách prudoe kroužila a při níž se zachvívaly
všecky Nerudovy projemnělé čivy. Byl to typický
poměr zralého muže, jenž ví, že nesmí v životě již
ničeho promeškati. K rozkvetlému a žádoucímu děv-