věsta", "Matka", ,,0 třech kolech", prozrazují
každým veršem Erbenova následovníka.

Neutají se však podstatný rozdíl: Erben byl
básníkem doby romantické, Neruda je synem střízlivého,
reailstického věku. Látky souvisící s lidovým
bájeslovím jsou vzácností u Nerudy; tajemné,
nadpřirozené vztahy nahrazeny jsou většinou motivy čistě
lidskými; příroda málokde zasáhá do osudu lidského,
a městský básník nevěnuje jí valné pozornosti; na
venkova jeho lid neline se záhadná záře báchorková,
nýbrž jasné světlo denní. Tyto rysy, které ovšem
v několika baladách musily ustoupiti starší vžilé
tradici, jsou ještě stupňovány ve zvláštní skupině
výpravných skladeb, jimiž se dostal Neruda nad
Erbena, v t. zv. baladách sociálních, jako "Slaměný
vínek", "Skočme, hochu", "Před fortnou Milosrdných"
a "Poslední balada z roku dva tisíce a ještě několik".
V nich užívá Neruda úsečné a lidové rázovité formy
erbenovské balady s její výraznou psychologií, s její
ostrou charakteristikou, s jejím až dramatickým
dialogem k tomu, aby nakreslil prudce jímavý obraz ze
společnosti bídy: sociální skutečnost, vyložená se
sHnou mravní opravdovostí, nastupuje místo
bájeslovnych a tajemných vztahů.

Nesporně byl mladý Neruda z Erbenových žáků
nejvýznamnější; aby však byl opravdovým velkým
baladikem, k tomu chybělo mu po "Knihách veršů"
mnoho. Byl příliš střízlivým, rozumovým a
vypočítavým básníkem, který nedovedl svého čtenáře naplniti
onou ilusí, která jest nutna pro dokonalý umělecký
požitek z každé balady; žádáť pravá balada jako
legenda, .aby ji čtenář četl s naivní myslí - ale
tehdy Neruda, kritik, satirik, ironik, úmyslně každou
naivnost rušil a rozplašoval. V Nerudových baladách
z "Knih veršů" bylo příliš mnoho chtěného,
zamýšleného a vykombinovaného živlu, kdežto bezprostřední
a prudce osobní zážitky chyběly. K tomu všemu se

9