s r d c e, stojícího podle souhlasného úsudku kritiky na
prvním místě naší novodobé poesie válečné i vlastenecké.

Ke knize Lví s r d c e, vydané nejprve českými legionáři
na Sibiři a r. 1919 nedlouho po národním osvobození
odevzdané také čtenářům ve vlasti, vede zajímavá cesta lid·
ského i básnického vývoje Medkova, který není jenom
osobně poutavý, ale i literárně příznačný: nikdy by se
nebyl mladistvý královéhradecký rodák, který učiteloval
a básnil v okolí svého krásného rodiště, nadál, že se stane
poetou hromadných citů národních, ani tehdy ne, když
ho čtyřiadvacetiletého překvapila světová válka a mobi·
lisace.

V obou jeho prvních lyrických knihách, Půl noc
bohů (1911) a Prsten (1914), jimž v dodatečném
souboru mladistvé poesie předeslal ještě úvodní cyklus
Jar n í s o u mra k, poznáváme básníka-epigona, t. j.
uvědomělého a poněkud nesamostatného pokračovatele
a následovníka uznaných učitelů poetických. Ačkoliv Rud.
Medek vzdal nadšený výraz svému podivu oběma
největším básníkům našim devadesátých let, Antonínu
Sovovi a Otokaru Březinovi, přece jako čelný člen literár·
ní družiny uměleckého měsíčníku M ode r n í R e v u e
v jeho pozdních dobách, při1nul nejtěsněji k Jiřímu
Karáskovi ze Lvovic a k jeho básnickému slohu. Již záliba
v uzavřených, umělých a zdobných formách, jako v
alexandrinu, znělce, tercině, prokazuje u mladistvého Medka
toto karáskovské odvozené a do minulosti obrácené
umělectví, které se kochá v kuhu samoúčelného, dekorativního
slova, skrývá citový i myšlenkový obsah za důmyslně
a někde i násilně vyhledané symboly a se strojenou
obřadností vyhý;bá se všemu a pravidelnému. V knize
Půlnoc b o h ů. která není náhodou současná s bájeslov'
ným dramatem Arnošta Dvořáka K n íž e, nalezl si Rudolf
Medek zvláštní oblast pro svůj lyricko-epický symbolismus.
S příklonou k Zeyerovu V y š e hra d u, ale bez jeho
úsilí o epický cyklus v duchu tak zvané národní poesie

6