Románová a povídková prósa i drama omezovaly se dlouho jen na úkol buditelský a nepřesáhly ve
svých výtvorech v souhlase s tím úrovně dokumentární; proto hluboko do druhé polovice XIX. věku
přévládala tématika historická, národopisně mravoličná, drpbný realistický genre maloměstský.
Realistickému románu a dramatu s psychologickým prohloubením a širším sociálním pozadím se
nemohlo dlouho dařiti uprostřed společnosti, která jim neposkytovala zajímavějších modelů a také ani
vděčnějšího ohlasu přese všecko úsilí oĎdobí ni?rudovského. Zvláště pak se nepodařilo českému, tím
méně slovenskému románu vytvořiti typy životní, v nichž jest nastřádána a do obecných obrysů zhuštěna
hustá a hutná zkušenost o národní duši. Snad jen typ lidové stařenky, harmonisující rodinu a malosvět
kolem sebe teplou moudrostí srdce u Němcové; typ statečné ženy, která potlačením svého štěstí vykoupí
muže a utvrdí víru v dobro ve světě u Světlé; typ selského silného křest'ana, usilujícího dělností a
sebezapřením o království boží na zemi u Holečka; typ mudrce životem zoceleného a sebe'výchovou
vyjasněného, který mravní hodnoty měšt'anské společnosti přenáší do vyšších oblastí u Šmilovského; typ
osa
.' mělého romantika, věčného cizince v životě, který h'j"ne zároveň tragikou porobeného národa, u Zeyera
vyspěly v umění české prósy k platnosti, přesahující význam časový a místní, nehledíme-li ke
kondelíkovským a švejkovským typům záporným a přiznáme-li zcela odlišný a český originální způsob řešení,
jakým Jirásek neb Nováková epicky doložili účast kolektivní duše lidových zástupů na zbrojném
i duchovém díle národních.dějin.

Experimentálnímu realismu, který se v českém románě vyznačoval křepkou podnikavostí a hloubavým
důmyslem, nepodařilo se plně dospěti k společenské typologii, i když Vilém Mrštík kroužil neúnavně
kolem citové problematiky krevnatého studentského jinošství, F. X. Svoboda kolem otázky pravdy a lži,
znepokojující až do základů měšt'anskou společnost, K. M. Čapek-Chod s bezohlednou urputností kolem
tragiky bohémy, nakonec rozdrcené poměry. Jejich mladší druhové a pokračovatelé si uvědomují stále
jasněji, že s problematikou musí zachovávati rovnováhu spontanní epičnost, s mravoličnou malbou pevná
výstavba etická, s kultem zajímavé výjimky úsilí o typické lidství, a v tomto duchu román B. Benešové,
M. Majerové a Iv. Olbrachta ze starších a experimentální výbojnost vynalézavě časového K. Čapka
i vzdorně protičasového Durycha značí hlavní klady českého přítomného umění výpravného, pokud jeho
představitelé souvisí s vývojem předr. 1918, jenž jest mezníkem pro prósu, vyčerpávající tu epicky onde
jen diskusně velké děje válečné i legionářské.

Kronikářská dějepravnost a lidová drobnomalba dlouho dusily vlastní dramatický žiVot č~ských her,
konajících uvědomělé dílo buditelské, ač Májovci již usilovali i na divadle o sociální problematiku
a o technickou kázeň, a ač Lumírovcům také .na scéně leželo na srdci snažení o velkou poesii, jaké se

Lpodivov{lliu dramatických tvůrců klasických íromantických, vše s úspěchy pouze prostředními.
Psychologičtí a experimentující realisté, kteří se zajímali hlavně o společenslfé i mravní záhyby společnosti
měšt'anské, osvědčili prozatím nejvíce dramatického umění, ale oni nedovedli zabrániti tomu, aby
historická malba prostředí, libovolná hra obraznosti ve scenických pohádkách, duchaplný experiment občas
utopického zbarvení neopanovaly jeviště na úkor typotvorného umění dramatického. 1 stojí dramatické
básnictví v české slovesnosti stále na místě jen podřízeném.

Za to nemuže pozornost neupoutati velký rozvoj kritiky, která opětovně a se zdarem bojovala svůj zápas
o samostatnost jak s novinářstvím, tak s exaktní vědou; obě první významné české osobnosti kritické,
národně výchovný empirik N eruda a estetický apriorista Durdík; jsou toho výmluvným dokladem. Skoro
současně jako krajní protichůdci stavějí Vrchlický a Masaryk literární kritiku do služby nových význam.
nýéh úkolu: Vrchlický duvěrného prožívání umělecké krásy, Masaryk mravně společenské reformy
světa. Ve vyšší syntésu spojuje toto dvojí poslání kritiky její silný tvůrce na naší pudě F. X. Šalda,
ustavující literárně uměleckou kritiku jako samostatný umělecký druh, který u něho, jeho stoupenců
i žáků se stává zároveň estetickým i etickým a sociálním svědomím národní vzdělanosti.

Literatura vědecká nepostupovala a nerozvíjela se na naší půdě ve stejném tempu s krásným
písemnictvím; na Slovensku se datuje rozvoj prósy naukové teprve od národního osvoboze,ní československého.
Nejprve, a to ještě před zrozením českého básnictví, konaly vědecké spisy, psané latinsky neb německy
a nesené snahami vlastivědnými, hlavně poslání buditelské vedle úlohy popularisační. Teprve
Jungmanse svou školou hájí a také uskutečňuje smělý požadavek národní vědy, užívající mateřštiny mimo lidové
vzdělání také pro nejvyšší poznatky badavého ducha českého, ale pouze v písemnictví dějepisném, jež
se rychle rozšiřuje na různé oblasti kulturní, a v jazykovědě se tu daří rozsáhlejší produkce, jejíž některá
díla s pracemi Palackého a Šafaříkovými v čele dosáhnou výše klasické. Písemnictví filosofické skrovné
původnosti obsahové i s počátky estetického spisování se tuží vydatně alespoň v terminologii, čehož
příkladem jest podnětná osobnost kritického synkretika Jos. Durdíka, kdežto v následující generaci
Masaryk, revolucionář v kritice, ve filosofii a posléze v politice, zahajuje dvojí obrat, odváděje české
myšlení z německého područí a vytýkaje mu směr spíše praktický než spekulativní. Bohosloví, právnictví
a lékařství vytvořilo si z duvodu životní prakse hojnou literaturu spíše popularisační než přísně
odbornou,.a ve vědách biologických dovedl jediný Purkyně publikovati také v mateřštině závažné práce
badatelské. Úplné vybudování veškerého písemnictví naukového v národním jazyce se mohlo sice dovolávati
Jungmannova programu, průpravných prací v družině kolem Matice české a prvniho Slovníka naučného,
ale v pravou skutečnost se proměnilo teprve po vrácení Karlovy university, dlouho poněmčené, českému
národu, zvláště když nová encyklopedie, Ottův slovník naučný, pojala popularisační úkol vědecký

s celou odpovědností, když stvořen orgán pro přísnou kritiku vědeckých prací a když se v České
akademii věd a umění dostalo naukovým pracovníkům střediska, ochotného hlavně publikačně. Takto ještě
před vznikem Československé republiky, jež přinesla znamenité rozmnožení vysokých škol, soustavnou
veřejnou podporu podnikům vědeckým, možnost národní representace za hranicemi, měly všecky
naukové obory duchovědy jako obory biologické, skupiny exaktní i technické písemnictví v národním

jazyce, jak si toho přál a jak to svým vrstevníkům ukládal Jungmann: učebnice i soustavné příručky, XII