nity, skrze niž se člověk osvědčuje synem božím, ale zajímá se spíše o konkrétní určení, o společenskočasové vymezení, o teplé zpřítomnění této humanity, která již k slunnému Čelakovskému a temnosvitnému Erbenovi promlouvala důvěrně, nikoli však bez tragického doprovodu osudovosti ve své podobě venkovsky lidové - stejně v pozdní romantice Tylově a B. Němcové jako v raném realismu Hálkově a Nerudově ustupuje spekulace pozorování, skladné filosofii neb kritice života, metafysika vlahé a barvité svěžesti jedinečného detailu - idealistické koncepce, k nimž svým myslitelským podílem přispěl největší vědecký duch český, geniální empirik J. E. Purkyně, se přežily. Osamoceně však září zelenavým, zneklidňujícím svým světlem hvězda, která se vrstevníkům pro svou krátkou a spádnou dráhu zdála pouhým povětroněm - Mácha, první velký metafysický básník český, i v tom jedinečný iniciátor naší poesie, na Slovensku záhy pochopený v průkopnickém svém významu. Hrůza z věčnosti, jímající myšlenkově statečného člověka, který osaměl v pustém vesmíru, ztrativ Boha, jest nejsilnější inspirací básníka, kolem kterého zaznívaly poklidné veršované modlitby z úst příslušníků . restaurace katolické, příznačných pro další desetiletí, ovládaná politickou i myšlenkovou reakcí. Ale ti, kdož pokračovali v Máchově díle básnickém v .příŠtích. generacích, dovedli se sdíleti o jeho zmužilou skepsi, o jeho neohrožený pohled do tváře smrti, o jeho touhu proniknouti na dno životní záhady. Něco však velmi podstatného lišilo je, ať sluli Hálek a Neruda nebo zvláště později Vrchlický a ve vedlejším odvětví své tvorby také Sv. Čech a Jak. Arbes, od romantického metafysika Máchy: jejich důvěry plné spolehání na· vědu, jejich pevná víra v stálý pokrok lidského poznání, jejich neochvějná naděje v nepřetržitě uskutečňovaný vývoj člověčenství. Tyto zásady optimistického evolucionismu, úplně shodné ~: positivismem zvolna se rozprostraňujících biologických i exaktních věd na naší půdě, se stávají na dlouhou dobu inspirací filosofického básnictví českého, strhujíce svou vnitřně přesvědčenou důrazností k řečnickému pathosu a užívajíce sytých barev pro vyjádření své zanícené lásky k mnohotvárné kvetoucí skutečnosti. Aby "byly ověřeny, podniká Vrchlický se svou básnickou školou v časovém i místním exotismu neustálé výbojné zájezdy do politických, náboženských i uměleckých dějin všech dob a národů, skládaje do zlomků epopeje, formy občas dramatické, básnické dokumenty humanity a lásky, uskutečňující se v nejrůznějších podobách. I znamená toto zvědečtihí básnictví, jemuž levobočný syn hugovského úsilí o legendu věků, Machar, dodá vyššího stupně objektivity a mravního hodnocení, zároveň zesvětoobčanštění, zevrqpštění, zmezinárodnění naší poesie, jemuž podle dávné rady Jungmannovy a za živého souhlasu N erudova slouží i mohutně rozvětvená a soustavně zorganisovaná činnost překladatelská, dohánějící Evropu a nahrazující kulturní ztráty, vzešlé z toho, že národ, výhradně obrácený k otázkám víry, svědomí a mravu, nadlouho přerval v básnictví styky s uměleckým vývojem světovým. Že všdk tento positivismus vědeckého rázu a optimistického zbarvení ne-li české myšlence, tedy dojista českému citu nemohl trvale hověti, ukázali (vedle Vrchlického samého, jenž právě v~ velkonočních nocích, naplněných triumfem a slávou vzkříšeného boho-člověka, měl své rozervané pochybnosti faustovské) dva významní příslušníci kosTnopoliclcé školy básnické, její velký lyrik Sládek, jenž si ve všech zkouškách života dove.dl trvale zachovati dětinsky prosté srdce, a její velký epik a dramatik Zeyer, jenž se k lidové prostotě vychovával, unaven tíží světové kultury umělecké a náboženské. Jejich vnitřním úsilím vrací se do českého básnictví hledání Boha, které v svobodomyslném období skoro úplně v naší literatuře potuchlo, ale spíše uměleckým působením Sládkovým a Zeyerovýni než podnětem Katolické Moderny se stále znovu ozývá, a to přes ojedinělé pokusy spisovatelů evangelických, posílených autoritou Masarykovou, hlavně u katolických autorů, orientovaných někdy v duchu lidové gotiky, jindy ve sm')'slu rafinovaného baroka, jak ukazuje dvojice Jak. Demla a Jar. Durycha. Ale největší drama náboženské myšlenky prožil filosof básník, stojící stranou jednotlivých vyznání i historických útvarů církevních: Březinova mystika, rozohněná stejným nadšením pro věčnost jako láskou k pracujícímu a trpícímu ~idstvu, buduje svou metafysickou skladbu myšlenkovou stejně z moderních nauk přírodovědeckých a psychologických jako ze starých soustav náboženských a osnov filosofických - jest to nejvyšší vzepětí ideové v naší lyrice, zaručující jí hodnotu a platnost světovou. A tento příklad, trvale živý i když v různých dobách nestejně působivý, se stal pomocí a posilou všem českým i slovenským lyrikům myšlenkové inspirace, osamoceným a nedokonale neb nesprávně chápaným v periodách převládajícího sensualismu a impresionismu nebo přebujelého zájmu pro sociální aktuálnost: zjevy, jako metafysický individualista Theer nebo kolektivistický mistr nadčasové meditace Hora, pokračují na dráze Březinově, k níž ukazovala Máchova touha po věčnosti nejinak než Vrchlického nekonečná melodie o duchu a světě a o sfinze dávající otázky lidstvu na jeho dráze vývojové. Nemá-li české drama vůbec faustovského posvěcení a zanedbává-li román pro úsilí poznati a popsati co nejpodrobněji skutečnost ať minulostní at' přítomnou, většinou úkoly myslitelské, nechybí alespoň výpravná prósa s vědeckou inspirací od Arbe;a přes K. M. Čapka-Choda po Karla Čapka, toužícího ne-li filosofickou formulí, ted')' alespoň vtipným komentářem odpovídati na otázky, znepokojující poznávací vášeň, někdy také mravní svědomí soudobého člověčenstva daleko za hranicemi národa i vlasti. Ačkoli se horliví slavomilové od národního obrození pokoušeli včleniti český duševní život do souvislosti slovanské, zůstalo naše písemnictví půldruha sta let vřazeno do západoevropského vývoje slovesného čelíc této jednostrannosti, rozpomínajíc se občas uvědoměle neb nevědomky bud' na starší tradici neb na próstonárodní kořeny tvorby básnické. Nejdelší a nejsilnější byl myšlenkový i výrazový vliv německý, jemuž se nedovedli ubrániti ani jeho zásadní odpůrci; působením Vrchlického a jeho školy a později obdobným úsilím Šaldovým byl vystřídán velmi intensivní závislostí na básnické kultuře francouzské; Sládek, Masaryk, K. Čapek pokoušeli se postupně se zdarem pokračujícím vtěliti českého ducha do ideové i slovesné oblasti angloamerické; čtená, studovaná a milovaná literatura ruská nedošla ohlasu vyznamnějšího. Ale proti těmto někdy plodným, jindy oslabujícím zásahům světového písemnictví, mohla domácí tvorba stavěti měrou stále větší osobitost své tradice, poskytující mnoho vývojových možností, zvláště v lyrice nejbohatějirozvité- i ti, kdož popírají své předchůdce v zásadách a ve slovech, navazují zhusta bezděky na jejich tvoření: osobnosti jako Jungmann a Palacký, Mácha a Erben, Němcová X