jindy v širé a důsažné souvislosti slovanské. V tomto období, kdy také výlučně umělecké nároky, vytříbené studiem básnictví světového, dostupují v Čechách a pak i na Slovensku svého vrcholu a prohlašují svou naprostou svéprávnost a soběstačnost, stává se písemnictví věrným odrazem neklidného vlnění v složitém těle a v badavém duchu národním. Zena, dlouho předtím, než směla ve sborech zákonodárných projeviti své mínění a reklamovati svá práva, naplňuje romány a povídky kr..isemi své lásky a pohlavnosti v rodině i mimo ni, nejistotami o svém poslání, nadějemi ve svůj úkol mesiášský. Proletářdělník, příkře omezovaný ve svých organisačních tužbách, na mnoze bezbranný proti zaměstnavatelskému kapitálu, často odkazovaný na pouhou dobročinnost, žije v dílech básníků neb alespoň slovesných zpravodajů plným ,~ivotem, chápán občas stejně monumentálně jako nejstarší romantika pojímala hrdinu, odrážejícího národní útisk a jako pozdější romantikové oslavovali rolníka opřeného o rodnou půdu a její původní tradice. Poesie od Nerudy po Mayera a Šolce, román od Sabiny a Pflegra Moravského po Arbesa a Antala Staška, divadlo s F. V. Jeřábkem v čele jsou důkazem této sociálně politické orientace, svých úkolů odpovědně znalé. S nemenším uvědoměním se ujímají členot1é generace rachovské svého poslání politicky buditelského jako účinní pomocníci veřejných zastánců národní emancipace a demokratických řádů v krajní oposici proti Vídni; Slovensko Hviezdoslavovo a Vajanského se pozdí jen málo za Čechami i Moravou]. V. Sládka aSvat. Čecha, EI. Krásnohorské a F. S. Procházky. Všecky hlavní myšlenky národního zápasu nacházejí v nich své mluvčí: staré tužby státoprávní i zásada sebeurčení národního, dávné sny slavjanofilské, přizpůsobené konstelaci, i nárok na zařazení se mezi svobodné státy západní, protišlechtická demokratičnost sedlákova i přesvědčení o zvláštním významu dělníka pro pospolité tělo společenské. Kult minulosti, vyjádřený rozložitými a názornými románovými letopisy Jiráskovýmia Wintrovými, a důvěrný zájem i o nejskrytější záhyby selského bytu, postupující od národnické romantiky Holečkovy až po dokumentární realismus Raisův a Novákové, ukazuje vedle své retrospektivní tváře i své zmužilé čelo, hotové postaviti všecko poznání do služeb výchovy národní vůle a národní odpovědnosti . Nové intensity a významného prohloubení se dostává sociálně politické. náplni českému písemnictví v době, kdy nad citovým nadšením, vzpínajícím se až k exaltaci, zvítězí v 90. letech v mladších vrstvách českého vzdělanstva kritická analysa a rozumově střízlivý soud pod heslem reformniho realismu, který se s pohrdavou rozhodností staví proti čirému umělectví v literatuře. Masarykovy popudy pak splývají s básnickým břitkým slovem Macharovým, jehož řízné odsudky tradice i vládnoucích politických směrů a panujících s P!!iečenských tříd užívají se zdarem útvaru satiry a parodie, osobní invektivy i veršovaného komentáře novin. Tato negace, nabitá životní konkrétností, se ukáže plodnou, když od ní Sova postoupí k chiliastickým viděním jasného příští společenského i politického; když ji Petr Bezruč s mužnou energií přetaví v pevný, názorný a úchvatný tvar sociální balady a rozhorleného zúčtování; když se odtud Dyk povznáší k mravním kladům státotvorné a osvoboditelské národnosti, v níž jednotlivec teprve nachází naplnění svého etického údělu. Tyto tóny obnoveného národního mesianismu ozývají se v nejráznější době československých dějin politických za přípravy národně státního osvobození a za jeho prvních dějstev. Tehdy písemnictví osvědčí znovu svou významnou účast v organisaci národní myšlenky národního činu. Dychtivě naslouchá vzdělanstvo a lid nejen hlasům živých básníků, kteří bystrozrace prohlédají a posuzují situaci, ale i slovům mrtvých spisovatelů, připomínajících základy politické tradice; slovesné obrazy historické minulosti i lidového typu jsou vděčně chápány jako spolehlivá záruka pospolité sílY; drama se svým divadelním projevem se oceňuje v celém buditelském a osvobozujícím dosahu; posléze spisovatelé s.ami varovnou výstrahou a nadějnou výzvou do budoucnosti předejdou politiky z povolání a zasáhnou v nejcitlivějším okamžiku se šťastnou podnětností do historie. Jejich počin, srovnávající se úplně s tradičními předpoklady, jeví se v dějinné perspektivě přímo symbolickým vyvrcholením národně politické náplně českého písemnictví a jeho významné účasti v historickém vývoji češství, jež s vybudováním samostatného státu se přelilo v pojem českoslovenství, podmíněného jazykově a kmenově, opřeného ideou národního sebeurčení. ale zesíleného starými zásadami státoprávními, jejichž kořeny se ztrácejí ve velebných temnotách deseti věků. Literatura naše by nebyla vykročila z mezí zajímavosti a hodnoty místní, kdyby se byla omezila na vykonávání poslání jazykového a na aktivní prožívání své národně politické náplně. Toto nebezpečí stavěli jí před oči všichni její vážní duchové kritičtí, počínajíc patriarchou Jungmannem, který vytknuv klasičnost jako žádoucí cíl slovesného snažení a doporučuje jako cestu k ní soutěžení s předními literaturami starými i novými ve všech oblastech tvorby písemné, obracel zřetel českých spisovatelů.k úkolům nejvyšším dosahu všelidského a obzoru světového; ukázal se požehnaným iniciátorem také v tom, že doporučil básnické překlady jako důležitou pomůcku slovesného pokroku. Zivá souvislost s náboženskými myšlenkami reformačními, naplňujícími minulost předbělohorskou, byla skoro nadobro přervána, a pokrok vědeckého a filosofického poznání nedopouštěl, aby se pokračovalo v ideovém postupu katolické protireformace, neztrativší ve své ,lidové podobě přiÚlžlivosti pro vrstvy nejprostší. r nezbývalo po období kritického, ale na naší půdě mírně zkrotlého osvícenství, než pt-ipnouti obrozujícího se ducha českého na německý idealismus v státním a národním sousedství, který hověl české potřebě spojením etické zásady humanity a estetického požadavku klasičnosti s praktickým heslem národnosti, které bylo u nás namnoze zasazeno do širšího programu slovanství. V obrozenském básnictví se dostalo těmto myšlenkám po úctyhoďném Polákově rozletu za racionalisticky popisnou chvalořečí božího dechu a ducha v přírodě výrazu jen neúplného a nedokonalého v humanitně mravoučných dvoj" verších a znělkách Kollárových a zvonivých' slohách Čelakovského o citové a mravní cestě jednotlivce i národů k humanitě. Za to sourodými literárními mluvčími tohoto ideového světa se ukázali oba zpříznění mistři klasické prósy české, vychované rovnoměrně na bibli i na antickém řečnictví, Šafařík a zvláště Palacký, který naše dějiny velkoryse pojal a monumentálně vyložil jako uskutečňování božnosti na zemi. Literatura československá, jmenovit~ také ve své větvi slovenské, neopouští pak myšlenky huma~ IX