tvůrcové novinářští s Havlíčkem a Tylem v čele. S nimi současně a vlastně již před nimi poznávají spisovatelé, hlavně ti, kteří čerpají svou inspiraci ze skutečnosj;i a přítomnosti, kterak se konversační mluva života rozešla s jazykem knižním, i pracují k odstranění tohoto rozporu, znesnadňujícího hlavně tvorbu společenského románu a dramatu; od Rubše po Tyla, od Němcové po Světlou, od Pflegra Moravského po Nerudu, od Pravdy po Šmilovského, od J eřáMa po Stroupežnického postupuje ještě dlouho před vlastním literárním realismem úsilí, dovršené až v přítomnosti J. Olbrachtem a K. Čapkem, napojiti literární jazykco nejsytěji životem, spojiti v něm výrazovou vytříbenost co nejintensivněji s plynnou přirozeností, přizpůsobiti jej veškerým potřebám ustupující civilisace evropské. Tato záměrná aktualisace spisovného jazyka, přelévající se v poslední době také do slovenského písemnictví, si občas vyžádala podobných obětí, jakými bylo zaplaceno ponovinářštění češtiny a jež byly skoro samozřejmé při nástupu nových, mladých neukázněných společenských tříd mezi literární producenty, ale i tu při užívání slangu a hromadění trivialismů se osvědčil přirozeně opatrný takt spisovného jazyka, který si jen pomalu assimiluje nezvyklé prvky a dosti rychle neztrávené odmítá a úplně na ně zapomíná. Básnický jazyk českého písemnictví se v téže době vyvíjel směrem přímo opačným. Trvale v něm závodily, tu se navzájem vylučujíce, jindy zachovávajíce rovnováhu, dvě zásady výrazové, písňově melodická se sklonem k úsečné stručnosti a hutné názornosti lidového básnictví, a dekorativní, někdy řečnicky jindy malebně pojatá, směřující napodobivě k složité kultuře poesie zprvu klasické pak moderní románské. Jest patrno, Ú první sloh plyne ze soustředivé snahy českého ducha zachovati souvislost s lidovými kořeny, kdežto druhá metoda vyjadřuje úsilí národa kulturně mladého vyrovnati se také ve výrazu vyspělejším kulturám cizím. Ale jak na svém melodickém tak na svém metaforickém a rétorickém křídle směřoval básnický jazyk český k tomu, aby se osamostatnil, aby z hudební neb obrazové látky vyzískal možnosti pro duchovou stavbu, v níž najdou přístřeší stejně kosmická myšlenka jako mystický sen, exotická obraznost jako krajní subtilitacitu, sociálně chiliastická tucha jako smělá koncepce náboženská. Může-li se československý národ honositi před světem, že si neodepřel žádný rozlet ideový a že se zúčastnil nejsmělejších soutěží ducha spekulativního, děkuje za to především svým básnickým tvůrcům, kteří slovem Máchovým a Nerudovým, Vrchlického a Březinovým, Theerovým a Horovým dokázali především ony schopnosti výrazové naší mateřštiny, jichž se touhou a nadějí dohadoval Jungmann nad básnicko-filosofickým pokusem Polákovým a Čelakovský, pozdravuje v Jungmannově Slovníku poklad básnického jazyka národního . Extensivní i . intensivní úsilí jazykové, naplňující po půldruhém století literaturu básnickou' i vědeckou, bylo součástí národně politického programu, který se mnohem dříve a daleko rozhodněji projevoval v písemnictví než v akcích veřejných: národ nesvobodný, zbavený svých historických práv a úplně pohřešující ústavního zastoupení ve státě, užíval literatury před vznikem samostatného novinářství jako výhradní tribuny, mluvil později ústy svých básníků důrazně do svědomí svých politických vůdců, čerpal mravně citové povzbuzení z veršů svých poetů v těžkých dobách, ale poučoval se z krásného písem'uictví také o kritice veřejného života i o nových podnětných myšlenkách, které by mohly prohloubiti politické snažení - odtud ta bohatá národně politická náplň české i slovenské slovesnosti, mluvící zcela zřetelně tam, kde nebylo slyšeti hlasů politiků. Z nejstarších projevů buditelů v XVIII. stol. se jen dohadujeme jejich souhlasu se státoprávním bojem stavovské šlechty proti vídeňskému centralismu a absolutismu, nesoucím s sebou nebezpečnou germanisaci, a z různých organisačních podniků urozených a učených osvícenců vane k nám dosti neurčité úsilí o kulturní samosprávu. zemskou. Za to zcela zřejma byla politická inspirace slavomilských básníků Ant. Marka a Jana Kollára, kteří své slovanské naděje opírali tll o mohutnost carské říše, onde o austroslavské koncepce, v duchu přetvářející habsburské mocnářství; převládaly tu sice tóny loyální k rakouskému panovníku neb na· opak i k ruskému caru, nadějnému a tak váhavému osvoboditeli Slovanů, ale nechyběly ani revoluční výzvy: in tyrdnnos! Protinapoleonská odvaha postaviti se i branně· národním ~ovatelům prosycuje Rukopis královédvorský; polským povstáním roznícená touha po energickém činy" který by ukončil bezmocnou mdlobu národa kdysi slavného, skřípe zuby a zbrojí paže v lyrice Máchově; Mladá Čechie, orientovaná o svobodomyslném hnutí za hranicemi, se v statích i ve verších vzpírá absolutistickému útisku v policejním a byrokratickém státě. Současně buduje kritickým a všestranným poznáním národní minulosti Palacký. histnrické základy pro českou politiku, vyhledávaje zároveň v dějinách vůdčí myšlenky pro nové Čechy konstituční - takto jeho vědecké dílo jest úplně podřízerw národně politickému programu; ba v tom smyslu pročítá buditelské pokolení též odborné slavistické spisy Šafaříkovy. I důsledný obrat politického myšlení a cítění k demokratičnosti, spiatý nerozlučně s rokem 1848 a s křepkou osobností Havlíčkovou, vyjádřen jest v literatuře dříve, než mu dají formulaci politikové z povolání s novináři. Od sběratelské činnosti Čelakovského a Erbenovy, která se stává východiskem jejich básnických činů tvůrčích, jest pokládán venkovský lid selský za pravé jádro národa, ale mladší pokolení prohlubuje a doplňuje tuto koncepci v modernějším duchu politicko-společenském. Od starodávných a přežívajících se životních forem, tkvějících v selském poddanství a v náboženských názorech katolické protireformace, obracejí se rušní reformisté způsobu J. K. Tyla, B. Němcové a K. Havlíčka k přítomné sociálně mravní problematice pracujícího lidu, a to nejenom za pluhem, nýbrž také v řemeslo nickédílně a v továrně a sympatisují s jeho požadavky po nápravě a veřejném uplatnění. Látkové roz,~í· ření beletrie má své významné politické pozadí, jsouc výrazem postupující demokratisace; obrat od romantiky k realismu ve zpodobování lidu jest souznačný s kritickým poznáváním poměrů, žádajících si veřejného zlepšení; zdůrazňování sociální složky v přítomné skutečnosti znamená zároveň zesílení zkumného, kritického i zpodobitelského smyslu pro složitost společnosti moderní. V dobách obnovené konstituce si uvědomují literární pokolení plněji než jejich předchůdci tuto sociálně politickou náplň písemnictví : Májovci s Nerudou a Světlou v č,ele kladou s píše důraz na problematiku společenskou, kdežto Ruchovcům, zastupovaným nejúplněji Čechem a Sládkem mezi básníky a Jiráskem a Holečkem z prosaiků, leží na srdci především národně politické otázky, někdy s hlubokou perspektivou historickou, VlH