žně literárního a divadelního zpravodaje: "Listy
autorům" a "Hovory s herci". Již názvy těchto studií a
podobizen ozřejmují základní postoj kritikův k
umělcům slova a gesta, které chce 's-pf1e karakterisovati
než souditi; přátelí se oddaně s jejich lidstvím, aby
porozuměl lépe jejich myšlence a výrazu; hledá, co
jej s nimi spojuje a dává svému nesouhlo.su formu co
nejurbannější; vidí dílo vždy v souvislosti s tvůrcovou
osobností a tuto v ovzduší jeho doby a domova. Při
tom nespoří výmluvností, která se mu rozlévá do
široka; místo zhuštěných esencí podává raději povolné
para/rase; pointa, zkratka, aforismus, zůstávají trvale
cizími kritikovi inteligence vnímavé, ale nikterak
výbojné.

Neprojevuje se jinak, ani když mu po "krušných
týdnech"celoročního re/el"entství kynou "plesné svátky"
letní prázdně a když kritické pero zamění na několik
týdnů za pastelovou tužku lyrického feuilletonisty,
který ze svých prázdninových črt a meditací,
krajinomaleb a náladových zátiší, samotářských dojmů a
rodinných rozmarů sestavil právě knihu "Letní
zrcadlení", pojící se volně ke starší sbírce "Barevné stíny".
Na Jednom místě vzpomínkové eklogy o rodné
Českomoravské vysočině na samém úpatí nejvyšších vrchů
Zllárských hor se vyznává, jak býval kdysi
neumannovským mituristou, který oživoval svůj horský a
lesnatý domov postavičkami z přírodní mythologie a
psával o těchto pochybných božstvech, usazených mezi
Devíti skalami a Perničkami, zdobně kroužené verše
jinošského sensualismu a překvapující výmluvnosti.
I v něm, jako v tak mnohých kriticích dřímá umlklý

6