20

dovedl dodati nejen osobní výraz, ale i kus tragického osudu
a i tragické viny, přesahující daleko nahodilý hřích Amálčin.
Růžička, kterou dívčina utrhla na Dratvičkově hrobě a jež se
na jejích mladistvých plných ňadrech zaskvěla jako rajský
květ, byla pro nebožtíka kvítkem pekelným. Vyrostla z jeho
srdce a napila se z jeho krve, trestem za to, že mrzutý panic
se vždy odvracel od života a pohrdal dary lásky: proto mu
odepřen věčný klid, proto ssaje růžový keř vyčítavě sílu z žil
umrlcových . .Jako osudový amulet položil se růžový květ mezi
dva protichůdce, mezi dívku nenasytnou života a umrlce
nevrle přeslechnuvšího života hlas, mezi tanečnici, povolující
ochotně každé touze své zdravé a mladé bytosti, a vychladlého
starce, zžíraného přes hrob marnou a neukojitelnou touhou,
mezi mladou horkou ženu, která má celý osud před sebou,
a kostlivce vysušeného krutou lítostí nad tím, že lidského
osudu v ničem nenaplnil. Tancem o růži, k němuž dochází na
hřbitově v noci mezi partnery tak nerovnými a do něhož se
Amálka slepě a dychtivě vrhá, nevyrovnává se ani tak malá
vina dívčina na mrtvém,jako těžká vina Dratvičkova na
životěproto z reje vstává dívka rozjařena a zdráva, kdežto ze starého
nevlídného mládence nezůstává po tanci než hromádka kostí
pod zeleným kabátem a uvadlým kvítkem růžovým.

Lidové pojetí obvykle přísné a neúprosné bylo by jistě stanulo na
straně Dratvičkově proti Amálce a promíjejíc umrlci vinu na
životě, bylo by káralo a trestalo mladou krásku za vinu na
nebožtíku. Ne tak básník: chápe a miluje život příliš, aby
neoslavoval každý jeho živelný projev a aby nezavrhoval co
nejrozhodněji ty, kdož se na životě prohřešili. I nestačilo
Legrovi, aby ubohého Dratvičku nakreslil životně s pozadím
tragickým, nýbrž vyřkl nad ním svou baladou soud,
nerudovský to soud nad tím "kdo hlucho kvetl, bez ovoce přejde, kdo
bez vzkříšení pod tu hroudu sejde ... " Chvalořečí vítězného
vitalismu, nesoucího se přes hrob a trestajícího své rouhače, se
stává "Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici" zcela v duchu