DOSLOV

Místo Karla Leera ve vývoji českého haladistického uměni po
Nerudovi i Vrchlickém a před Sovou zbývá teprve vyšetřiti,
ale, až se to stane, vysvitne i v tomto úseku, kde doposud
význam jadrného kolínského básníka nebyl vůbec shledáván,
význačná osobitost jiskrného realisty, celkem ještě
nedoceněného. Pravděpodobně bude pak vervní autor veršovaných
fantastických povídek z prahu nového století postaven nikoliv
rovnocenně po bok epiko vi osmdesátých let, který za Nerudovy
patronance a v marném zápasu o českého Oněgina básnil
své trochu melancholické, trochu ironické příběhy všedního
života, nýbrž spíše vysoko nad něj. Marně na to čekal Karel
Leger, v nejlepších svých tvůrčích letech kritikou vůbec
opomíjený, stejně marně jako se ohlédal, kdo ocení vypravěčské
brio jeho životem kypivých románů a povídek, psaných
vyspělým perem umělce-realisty. Majíť pozdní epické kusy
Legrovy vedle trvalých znaků vší jeho produkce, vedle spolehlivé
prožitosti a ostrého pozorovatelského daru, navíc ještě jeden
základní rys, vlastní jen baladikům z boží milosti. Jest to
pronikavý pohled do záhady života, která se otvírá hlubokou tůní
pod klidnou hladinou skutečnosti a vábí k sobě slibem
dobrodružství, poselstvím záhrobí, vnadou smrti; zde realista
bystrých smyslů a střízlivého rozumu vstupuje do okruhu
irraciálna, aby z něho těžil básnicky. Nepotřebuje ani tradičního
baladického aparátu, ani složité demonologie, nýbrž odhaluje
možnosti styku s nadpřirozeným světem na samém pomezí
všední skutečnosti, v hranicích domova, v klidném Polabí pod
svou milou středočeskou oblohou, leda zakrytou mohutnými
perutmi noci. Leckdy i s mírnou ironií konstatuje na konec,
že stíny, které hmotně zhoustly ve chvíli děsivé inspirace
a v zápětí se propadly do nicoty, byly leda jen přeludem