A na zdi zboI'ené u cesty na kraji

sedí kdos skrčený, do dlaní hlavu svou chýle,
měsíční paprsky bílé

skrz na skrz tělem se kmitají.

Krev stydla v Amálce a hrůza jala ji,

nohy jí poklesly, v očích se zorničky šíří,
srdéčko zatlouklo, v hlavě to víří.

Ten na zdi náhle teď hlavu svou zveď,
kalnýma očima k Amálce hleď,
zsinalý obličej obrátil k ní

a zří,

kalnýma očima strnule zN.

Šedé má vlasy a proI'idlé jsou,



ostre a protlvne rysy,

věneček vousů má pod bradou,
šaty jak za dávna nosili kdysi.

Zelený kabát mu s ramenou visí.

8