z P Ě v A K

S E

L O U C Í

K dyž se již již blížila osmdesátka Josefa Kalusa, kterého kdysi
přítelbásník Petr Bezruč oslovil tak výstižně jako "slavíka na Čeladné", sebral
stařičký zpěvák do nevelkého svazečku všecku epickou žeň svých
posledních, nezmlkajících let, pokud jeho prosté obrázky dějů a postav
v lehounké formě písňové a popěvkové zachycovaly valašský lid a
valašskou přírodu v podobách poetovy mladosti. Byly mezi tím improvisace
šťastných okamžiků, ale i písně, které dlouho "zrály v srdci, jako na dně
řeky dlouhé lidské věky zraje perla malá"; byly tu chvatné pohledy
unešené touhy do ztraceného domova z dávných dob, ale také syntetické
zkratky krajanské povahy, vzdorující ve svém jádře změnám doby a
mravů. To byly Kalusovy Valašské romance, jichž se dostalo čtenářům
do ruky právě v týden Kalusovy nečekané smrti.

Literární dějepis věděl na ráz, kam zařaditi toto pozdní Kalusovo
kvítí, které vykvetlo v starcově jizbě za oknem pod paprsky zimního
slunce: byly to opět ohlasy písní lidových, jaké, vraceje se k staré tradici
Čelakovského, uvedl k nám znovu Josef V. Sládek a tím podnítil řadu
mladších pokračovatelů. Starosvětské písničky z Valašska - tak možno
označiti poslední Kalusovu sbírku, v níž si přes hrob a přes časovou
propast delší dvaceti let podává tuku s nejčistším a nejvzdušnějším lyrikem
našeho básnictví, s J. V. Sládkem. Nebyl to jenom nahodilý vztah dvou
poetů, z nichž starší se snažil v písňové zkratce vyjádřiti lidového ducha
rodných západních Čech v Brdech a mladší tlumočil ~ drobných útvarech
krajanské cítění východomoravského kmene pod Beskydami. Náleželi
k sobě přese všechny rozdíly věku a vzdělání, společenského příslušenství
a životního rozhledu, životní intensity a osudového určení velmi těsně.
Sládek hlubokým studiem světového básnictví, Kalus divinačním
pohledem nadaného samouka postihli stejně, kde zpívá nejčistší a nejplnější
zdroj pravé lyriky. Pro oba citová intensita, zesílená stykem s přírodou
i podmíněná osudovým zasvěcením v typických situacích životních, byla
pravou odmykatelkou básnické tvorby a to právě v oné části, které u
složitého mistra i skromného žáka stojí nejvýše, vysoko nad ohlasovou větví