cené a uzavírající výsledky trpělivého rozboru do forem skladných a
úhrnných.

Ale do střední části obličeje, kolem očí a nosu, jest vepsán ostrým písmem
rys bolestnosti, která znepokojuje a spolu upoutává jakožto projev zvláště
bezprostředního poměru k životu, mnohem bezprostřednějšího, než bývá údělem
učenců vystřebaných svou naukou až na dno. Zde zachytil Max Švabinský
mravní starostlivost vlastence, který, poučen dějinami, hledí s obavami do
politické a sociální přítomnosti svého národa a uprostřed ní si uvědomuje
vlastní odpovědnost etickou. Věda jako umění není jenom slastí poznávání,

'b v, v bl' , d ' d' 1" k k 1

ny rz zaroven o estnym mravntm sou em, naro ntm pos antm, usem
u
turní výchovy. Takto mluví poslední podobiznovýhrdina Maxe Švabinského,
a mistr kreslíř, pohlížeje na své životní dílo portretistické, neváhá lnu dáti za
pravdu.

* * *

Stoje právě uprostřed mezi padesá~kou a šedesátkou, Max Švabinský
přehlíží svou třicetiletou žeň podobiznářskou. Hrdost, že jeho vývoj vykazuje
dráhu stále vzestupující, nezabraňuje mu, aby se podjal výběru velice
přísného. Díla, která jsou spíše jen studiemi, musila ustoupiti výtvorům
definitivním, i když sama svou dobou měla značný význam podnětný. Práce, vzniklé
pouhou parafrází pomůcek, zůstaly ze souboru vyloučeny, aby úhrn byl
vyhrazen kusům, které se zrodily z poznání znásobeného prožitkem a z lásky
vystupňované k tvůrčímu varu. Ale při sestavování této obrazárny českých
podobizen nerozhodovaly jenom zřetele umělecké, dané zralou autokritikou
soudného mistra. Stejně - ba snad více - záleželo Maxu Švabinskému na tom,
aby známé i neznámé hlavy, které jeho výtvarná síla představí cyklicky
národní veřejnosti, náležely skutečně tvůrčím neb vůdčím osobnostem, aby
měly posvěcení kulturního významu, aby nebyly jenom historickými
dokumenty, nýbrž zároveň příklady. Mnohé z nich kynou od vzdálených vod
podsvětních pozdravem, který dodává síly k novým výbojům ducha. Ně-