o čestné vyrovnání Vídně s požadavky našich politiků; francouzský generál
Maurice Pellé dokonce zorganisoval československé vojsko.

F ysiognomická a karakterisační zkušenost Maxe Švabinského je tak
rozsáhlá, že není nemístno, zeptati se, zda se pod tolika individuálními
podobami, pod nánosem doby a její módy, pod příznaky povolání a činnosti přece
nakonec nedobral praosnovy racové, která odlišuje naše plémě od sousedů
a cizinců a jest bystřejšímu z příchozích zvláště patrna v podobě i postavě
rázovitých a zachovalých venkovanů. Je to jistě problém velice nedůtklivý,
napomínající ke krajní opatrnosti. Právě na naší půdě, jež jest odedávna
křižovatkou rac, národů a kultur, a kde se obě nejsilnější národnosti od století
netoliko potýkají, ale zároveň snoubí a splývají, mísily se opětovně také
znaky národní fysiognomie a postavy. Vojáci nejrozmanitějšího původu
zanechávali na slavném bojišti střední Evropy svou krev netoliko na čepelích a
v brázdách polí, nýbrž také v žilách nahodilých potomků. Obchod,
kolonisace, příchod cizí byrokracie a šlechty porušily silně kmenovou čistotu
a vnesly i do modelace lebek a kresby obličeje nové a nezvyklé prvky.
Tyto poměry, již v lidu rozrušené, došly stupňování v měšťanstvu i v
inteligenci, která sice nevykazuje skoro vůbec jednolitosti výrazové, ale zhusta
dává neočekávaně, zvláště za stáří, proniknouti lidovému svérázu v
podobě.

Přes to, spíše intuitivním dohadem a jakýmsi instinktivním pocitem než
zdůvodněným poznáním, uznáváme jako český prototyp širokoplecí muže
vysoce klenutého čela a jasného oka, v jejichž energii jest vážnost, v důraze
bezpečí, v odvaze klid, v každém vystoupení mužné sebevědomí. Tuto
postavu a podobu si dokonce občas promítáváme do minulosti jakožto vlastní
zjev naších plnokrevných bohatýrů právě nejčeštějších, ať je to za souhlasu
dokumentů Jiří z Poděbrad, ať z výtvarnického dohadu Přemysl Oráč. Je
to patrně pouhá důminka, stejně smělá jako vrátká, ale její rozšířenost a obliba
svědčí o hlubších jejich kořenech.

33