Ani za dusných předválečných dob dějinného bezvětří nepociťoval Max
Švabinský, na rozdíl od tak četných svých vrstevníků, že žije v
bezvýznamném čase, který umělci, toužícímu po velikosti, neposkytuje dosti sourodé
látky. Nacházel v nedávné kulturní minulosti i v národním obrození postavy
heroické myšlenkou a činem; odhadl mezi svými současníky s neklamnou
jistotou ty, které potomstvo přiřadí k hlavním nositelům velké, nepřetržité
tradice; nezapomněl ve své galerii bohatýrů ducha a vůle na dějepisce vedle
politiků, na znalce a milovníky umění vedle tvůrců básnických, hudebních
i výtvarných, na praktiky a podnikatele vedle učenců a myslitelů. Dostal od
dobré sudby vzácný dar viděti skutečnou velikost velce a pokloniti se jí
sourodým projevem a pěstil v sobě tuto vlohu po celý život, šíře svůj kulturní
obzor a prohlubuje svou uměleckou schopnost vyjadřovací. Málokdo z
jeho pokolení, předurčeného podmínkami dobově psychologickými k úkolu
pochopiti a vyložiti v analytické neb skladné karakteristice generaci
předchozí, dovedl do té míry rozvíti stejné nadání a proměniti je zároveň v
poslání.

Když se pak Max Svabinský na vrcholu své tvořivé mužnosti, obklopen
již obdivovateli a žáky, dožil politického osvobození svého národa, nemohl
nikdo pochybovati o tom, že právě on jest předurčen, aby zpodobil v celé
historické monumentalitě strůjce a vůdce vítězného převratu a mladistvé
republiky. Nakreslil řadu prvních ministrů českoslovénských, mezi nimi
prvního předsedu vlády a prvního náčelníka československého zahraničního
úřadu, jenž byl zároveň jedním z náčelníků československého zahraničního
odboje; zachytil podobu francouzského generalissima československého vojska,
ale především nasadil své nejlepší tvůrčí síly, aby daroval národu definitivní
obraz jeho Osvoboditele.

Zasluhovalo by kapitolu pro sebe, vyložiti, jak se v díle Maxe
Švabinského vyvíjí masarykovská ikonografie. Počíná se kresbou i dřevorytem s
počátku století, kdy kreslíř i rytec postihují mnoho z onoho plodného neklidu

31