Šalda označil sám jako "utrpení soudu a pravdy"? Ke všemu tomu
mistrovská podobizna, která však svůj model ani zdaleka neuráží líbivostí,
přisvědčuje, a před našima očima se zahaluje do svého mnohoznačného a úrodného
mlčení zároveň básník, který utkal z dOjmů a bolestí, z vypozorovaných realit
a kulturních tuch svou lyrickou meditaci "Ležela země přede mnou ... " a
zároveň kritik, jehož spanilá a přísná ruka vyrýsovala svým ostrým a neklidným
písmem památnou proklamaci duchovního a kulturního zápasu "Kritika
patosem a inspirací".

* * *

F. X. Šalda, redaktor Volných Směrů v jejich nejvýznamnější době,
náleží do galerie Švabinského druhů a spolupracovníků z Mánesa, kteří budou
v paměti potomstva žíti tak, jak je právě pero Švabinského na vrcholu jejich
tvořivé síly zachycovalo po celé čtvrtstoletí, od vzdušné mladistvosti
Kotěrovy až po robustní mužství Štursovo. Nejsou to nahodilé hlavy, zvolené
bez výběru a kreslené jenom příležitostně. Jsou to umělci representační, do
jejichž snah a děl, postojů a tváří se nejplněji vtělilo úsilí o české moderní
výtvarnictví evropské úrovně a přece tradičních kořenů, výtvarnictví vědomé
svého významného poslání v národní kultuře, výtvarnictví, jehož snahy a
cíle nosí také Max Švabinský s hrdostí a s etickým zanícením ve své mužné
hrudi.

A proto v této mánesovské obrazárně nemohli chyběti ani oba velcí
předkové, ano, patroni malířství mánesovského, jeden bodrý a srdečný patriarcha,
jemuž stáří pozlatila výtvarnická mládež svou družnou příchylností -
Mikuláš Aleš, a druhý tragický a osamělý hrdina národně uměleckého mytu - Josef
Mánes.

Kdežto Mik. Alše v jeho staromódním domově a s jeho sousedskou
dobrotou srdečného Jihočecha postihl Max Švabinský na ráz, vdechnuv jeho
úsměvné tváři cosi přirozeně živelného, zápasil s Mánesovou postavou, pro
niž neměl modelu, nýbrž jenom pomůcky, po plných šestnácte let, než se
do
21