10 mysly. Zvláštni touto směsi živlu lyrického a výpravného, částí dějově vzrušených a pohodlně popisných, stručně naznačujících nápovědí a arabeskových' vložek uvedena jest do •• Bal/ad a romancí" slohová rozma· nitost a živost, svědčící o ryze umělecké povaze Nerudově. Ale hlavní otázka, již si položil Neruda nad "Balladami a romancemi", zněla asi: Jaké stanovisko za· ujmu k životu, abych pro vnitřní své zkušenosti užívati mohl starých forem ballady a romance? A odpověd, kterou si mohl ovšem dáti jen sladký mudřec-humorista, byla: stanovisko prostého, naivního člověka z lidu. Jen takto získal Neruda pro svou knihu onu zmíněnou nutnou ilIusi, bez níž ballad a legend nelze chápati. Čím Neruda více uzrával, tím se u něho mocněji jevila touha vrátiti se k dětství, k jeho prosté víře, k jeho citové bezprostřednosti neporušené přílišnou rozumovou kulturou. Již v "Loretánsk!Jch zvon· cích" r. 1859 napsal významné verše- "a k prso um jsem si sáhnul - rád bych to velké srdce zas ve srdéčko stáhnul!" To se mu v "Balladách a romancích" namnoze podařilo. Našel tu prostičkou víru zbožného děcka vychovaného v legendách, obřadech, zkazkách katolické církve, onoho zvědavého a tklivého hošíka ze "Svatováclavské mše". Pro Nerudu vyrostlého v staré Praze neznačil návrat k dětství- vzkříšení bájeslovných a pohádkových bytostí, tajemných přírodních pověr, jako pro venkovana Erbena, i tvoří jádro "Ballad a romancí" nikoliv ballady ve vlastním smyslu. nýbrž spíše katolické legendy ze života Spasitelova a svatých (až na jedinou ryze dětsky podanou "Balladu dětskou").