s

období naší poesie, kdy za mistra balladického slohu
byl považován Sebestián Hněvkovský, převládal pří
tvoření ballad Gleimův, ze Španělska a Francie
vypůjčeny názor a sloh: skladatel ballady v naivním, ano
jarmarečním způsobě stůjž rozumem svým povznešeně.
ano posměšně nade všemi ukrutnostmi. hrůzami a
příšerami přeplněného děje baIlady a parodistickým svým
podáním bav posluchače neb čtenáře vzdělané. ale
vyváděj posluchače neb čtenáře prosté z pověry a ze strachu.

V Německu již Biirger, který z prvu pěstoval též
parodistickou a komickou balladu, uveden byl
jmenovitě poznáním lidové výpravné poesie skotské na
novou dráhu: nalezl v baIladě vzácný útvar slučujíci
těsně náladovou lyriku. stručnou epičnost i dramatický
vzruch a zachycující v působivé přírodní malbě ta·
jemné a podvědomé vztahy člověkovy k osudu a k ne·
známým silám. Co mohutně. ale jednostranně nadaný
Biirger spíše vytušil, to doložil velký znalec a
milovník lidového básnictvi Herder studiem výpravné poesie
u všech národů a ozřejmil hojnými příklady: od něho
až po dobu romantickou stává se baIlada s rolllancí
zhuštěným projevem duševniho a mravního života lidu,
jenž těsně spiat s oživenou přírodou. v příbězích
tragických bojuje s temnými daemony i se záhadnými
mocnostmi o vnitřní, mravní svobodu. Herder byl
kritik, sběratel, vykladatel; zásady jeho proměnili v
básnický čin oba klassikové výmarští. Goethe a Schiller,
kteří sesílili mravní a filosofické í symbolické jádro
baIlady. a pak romantikové, jmenovitě UMand, jimž
náleží zásluha o látkové rozšíření oblasti ballad i
romancí, hlavně o středověk.