Mistři XVIII. století, kdy vývoj barokních forem
výtvarných volně postupoval, kdežto
smýšlení barokní zvolna upadalo a pozbývalo
kořenů životních, nebránili se vpádu světských živlů do
církevního umění. Tím ubývalo pádné masivnosti,
vážné tíže, ztrnulého patosu, naopak barokní duše
nabývala křídel, pohybovala se lehčeji, oddávala se
úsměvu. K tomuto pojetí klonil se již Kilián
Dientzenhofer, kdežto jeho nejnadanější žák Ignác Palliardi,
dotčený vlivem klasicismu francouzského, podlehl
zcela svůdnému vábení nové doby. Též největší
dekorační genij barokní Prahy, Vavřinec Rainer, byl
vyznavač nových, lehčích ideálů uměleckých. Vidím
v něm povahu vzdušnou: jakmile pracoval nad zemí
svá freska, byl mistrem; jeho plátna jsou však pouze
průměrnými výtvory. Na Rainerových freskách vše
letí, pádí, vzpíná se ke slunci, jehož husté paprsky
magneticky přitahují k sobě spletené zástupy. Fae
•tonská jízda z chrámových temnot k sluneční
volnosti - tot Vavřinec Rainer, robustnější, ale hrubší
současník Tiepolův.

V starším období barokním draly se světské ... pudy
skrytějšími cestami do umění chrámového. Clověk
barokní žil prudkým a složitým životem smyslovým,
ale tajil jej rád za náboženskou maskou. Láska pohlavní
vydávala se zpravidla za symbol lásky k Bohu,
spojení těl bylo vykládáno jako podobenství sjednocení
mystického, rozkoš pleti a smyslů byla líčena básníky
i malíři za výstrahu pro srdce asketická. V tomto
nábožném pokrytectví byl nový osten slasti,
rafinova
34