drou klenbou nebeskou. Zde jest vše nejen širé,
rozlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné,
smyslné dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým
citům heroické nábožnosti,a nad těmi city vládne jasná,
nezvratná, nepohnutelná vůle: dostoupiti nebeské
dokonalosti a dobýti si práva, slouti synem božím. Mezi
etikou CorneH1ovou a stavitelskými koncepcemi
Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost hlubší, než
se na pohled zdá. Ke mně alespoň promlouvá pohled
do kupole a lucerny svatomikulášské vznešenou
tirádou »křesťanské tragedie« Polyeucta:

:.0 světe ideí, tvá něha bezejmená

v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá,
tvým rajským vanutím čí duše posvěcena,
ten bolu ne-cítí, ten do tmy nezírá.

Ty, mnoho slibuje, dáš více, a není vrátký
tvůj blaha cit a nezná zrad,

smrt blažená, v niž jdu tak rád,

ti není nežli přechod krátký,

jenž uvádí nás v pobyt sladký,

kde věčně smím se blahu vzdát!«

<Překlad Oto Fischera.}

33