Na Antonfnu Koniášovi, časově posledním z této
temné rodiny, pokusilo se pero českého historického
vypravěče zachytiti to, co chmurný štětec geniálního
mistra ze Sevilly, Francesca Zurbarana, vyvolával na
nadživotních postavách klášterníků a světců španěl.
ských: směs krutého odříkání a rozhodnost bojovného
úsilí, nerbvný sňatek přísného rozumu s neoblomnou
vůlí, křeče churavé smyslnosti, nezcela zkrocené
kastigací a kalné záblesky horké vášnivosti. Kláštery
kapucínů, profesní domy jesuitské se svou chtěnou a
rafinovanou střízlivostí, která tolik kontrastuje s ba
•revnou a tvarovou nádherou ostatního baroka,
prosyceny jsou touž filosofií askese.

Proti typu duchovnímu typ světský, jenž zavírá
zpravidla několik existencí do rámce jediného života:
válečníka, který s rozevřenými nozdrami polyká nasládlý
dým prolité krve kacířských regimentů, prohnaného
diplomata, hotového smluviti se výhodně a lstivě se
samým sultánem, obezřetného hospodáře, jenž ukládá
poddaným vysoké daně a obchoduje důmyslně na ci
•zích trzích, aby stavěl po venkově zámky a letohrádky
a po Praze paláce. Tyto paláce ve vlašském vkusu,
jichž sama jména bylo by dlužno recitovati půl
hodiny, zasluhují naší zvláštní vděčnosti. Více než
cokoliv jiného daly Praze ráz vznešenosti a
znobilisovaly celé ulice a náměstí způsobem podivuhodným.
Jejích průčelí, zdekorovaná často sochaři prvního řádu,
jejich porrály, jež nás mimoděk svádějí, abychom smekli,
jejích vnitřní disposice jsou daleko klidnější než sou
•clobá architektura chrámová, připomínající namnoze

24