134

dva »Die franzosischen Autoren der Gegenwart gleichen den Restaurants,
\VO man fur zwei Marks zu Mittag speist. Anfangs munden ihre Gerichte,
spater entcleckt man, dass sie clie Materialien' aus zweiter und dritter
Hand und schon als verfault bezogen« a »Die neufranzosischen
Romantiker sind Di1ettanten des Christentums, sie schwarmen fUr die Kirche,
ohne ihrem Symbol gehorsam anzuhangen, sie sind catholiques marrons«
(u Elstera sv. VIL, str. 426). - Ke str. 88. Francouzské malířství, jež
Heine posuzoval, charakterisuje nejlépe skvělé dílo R. Muthera: Ei,n
Jahrhundert franzosischer Malerei, Berlin 1902. - Ke str. 88. Citovaný
úsudek BoernetlV v jeho »Nachgelassene Schriften« sv. V., str. lOg, jest
to záznam ke dni 8. prosince 1831, ale dle záznamu ze dne 4. listopadu
1831 (tamže str. 86) sondil Baerne o té věci původně jinak; viz i úsudek
Proelszův v té příčině: Das junge Deutschland, str. 171-172. - Ke
str. 8g. Heine jako hudební kritik stal se zvláštní náhodou předmětem
několika českých úvah a polemik. V Kalendáři českožidovském na rok
Ig05 (v Praze 1904) uveřejnil]. Branberger stať Jindřich Heine
hudebním kritikem. vyšetřující věc zajímavě a obsažně, leč někde s nesprávným
překladem a interpretací slov Heineových. To mu vytkl v stejnojmenné
polemické Etati .J. Lowenbach (Rozhledy Ig04. EV. XV., str. 266-273):
další drobné polemické poznámky obou vycházely v listopadu a v prosinci
Ig04 v »Čase« a »Rozhledech«. Pro poznání hudebního ovzduší, v němž
Heine žil a o němž soudil, jest znamenitou informací dílo M. Graf:
Německá hudba XIX. věku. Přel. H. Svoboda .. Praha IgOr. - Ke str. 89.
Poměr Heindlv k Meyerbeerod vyšetřil J. Branberger O hudbě židu.
Praha Tg04. na str. 44-46; Heineův poměr k \Vagnerovi vysvětluje
Elsterova poznámka k zmíněné satiře (Heines ",r erke sv. 11., str. 182)
a k básni»Der Tannhauser« (Heines \Verke sv. 1., str. 245). - Ke str.
89. Že evangelium hudby jest poslední slovo německé romantiky, naznačil
Nietzsche v listě Brandesovi ze dne 28. března 1888 (Nietzsche's
Gesammelte Briefe, sv. lIL, str. 2g3) a rozvedl ve své překrásné knize na
několika místech K. J oel N ietzsche und die Romantik, Jena Ig05. - Ke
str. g1. Dílo »Die romantische Schule« vzniklo v posledních měsících
r. 1832 a v prvním roku následujícího; jak H. Huffer dokázal, bylo
nejprve koncipovám'J německy a proj ektováno v mnohem větším rozsahu.
Po francouzské publikaci r. 1833 v »L'Europe littéraire« následoval
německý otisk téhož roku pod názvem »2ur Geschichte der neueren schonen
Litteratur in Deutschland«; teprve druhé vyd. z r. 1835, jež jest
rozšířeno o celou část následující za 2. kapitolou III. knihy, má název »Die
romantische Schule«. Elsterovo vydání otiskuje dílo v sv. V., strana
204-364; »Anhang« (u Elstera sv. V., str. 358-364), také až z r. 1835,
zabývá se osobou filosofa Cousina, ne bez břitké ironie. Druhé dílo »2m
Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland«, vzniklé r. 1834.
vypliíuje druhý clíl »Salonu« z r. 1835 (u Elstera sv. IV., str. 143 246),
Též toto dílo bylo koncipováno pi'tvodně německy, vyšlo pak r. r. 1834
v »Revue des deux Mondes« francouzsky ve třech částech, které na rozdíl
00 textu německého mají samostatné názvy: I. La Révolution religieuse
et Martin Luther. II. Les Précurseurs de la Révolution philosophique.
Spinoza et Lessing. III. La Révolution philosophique. Kant. Fichte. Schel-