l3\}

lace kontrastu zní' takto: »Ich sage »nazarenisch« um mich weder des
Ausdrucks »j udisch« no ch »christlich« zu bedienén, obgleich beide
Ausdrucke fur mich synonym sind und von mir nicht gebraucht werden, um
einen Glauben, sondern um ein N aturell zu bezeichnen. »J uden« uml
»Christen« sind fiir mich sinnverwandte \V" orte, im Gegensatz zu
»Hellenen«, mit welehem N amen ich'ebenfal1s kein bestimmtes Volk, sondern
eine sowohl angcborene als angebildete Geistesrichtung u.
Anschauungsweise bezeichne. In dieser Beúehung mochte ich sagen: alle MensChen
sind entweder Juden oder Hellenen;Menschen mit ascetischen,
bildfeindlichen, vergeistigungssúchtigen TriebenoderMenschen von
lebensheitetem, entfaItungsstolzem ·uhd reaIistischem Wesen« (Ludwig Boerne; eine
Denkschrift; Elster, Heine"s Werke VIL, 24). - Ke str. 74. Obtíže, jež
mému trojčlennému rozdělení kritické činnosti Heineovy klade vnější
chronologie, jsou značné"; neupírám jich. Hlavní dílo Heineovy polemiky
»Ludwig, Boérne«, vyšlo pět let (1840) po obou knihách Heineovy
kulturní filosofie, jež počítám do třetífáse; referájlcí »Lutetia« (1850) jest
konečnou úpravou a redakcí rovněž mladší než obě tato díla. Přes to jest
jisto, že vzestupná čára Heineova kritického vývoje dá se děliti pouze
tímto zp1Ísobem, pro který předem vnitřní nutnost· a zákonnost, nehledíc
ani k tomu, že toto rozvojové dělení kryje se takměř úplně s rozdělením
dle hodnoty. - Ke str~ 74. První Heineovy kritické pokusy, začátečnické
posudky W. Smetsova dram. »Tassos Tod« z r. 1821; Rýnskowestfalského
almanachu z r. 1821; básní J. B. Rousseaua z r. 1823 a Beerova
»Struensee« z r. 1828 otiskl EIster ve svém vyd. sv. VII. na str. 152-175 a 218
až 238; o posudku Menzelovy »Deutsche Litteratur« viz níže. - Ke str.
74. Uvedený passus o polemickém temperamentě Heineově viz v
»Gedanken und Einfiille« u EIstera sv. VII., str. 400; tamže jako aforism
předcházející též charakteristické přání »und wenn der liebe Gott mi ch
ganz gliicklich machen will, Hiszt er mich die Freude erleben, dasz an diesen
Biiumen etwa sechs bis sieben meiner Feinde aufgehiingt werden. Mít
geruhrtem Herzen werde ich ihnen vor ihrem Tode aUe Dnbill verzeihen,
den sie mir im Leben zugefugt. J a, man muszseinen Feinden verzeihen,
aber nicht fruher, als bis sie gehenkt worden.« ---'- Ke str. 75. Liscowův
polemický i satirický význam oceňuje se různě; nejspravedlivěji dle mého
názoru od Gervina, Geschichte der deutschen Dichtung. IV. Ausg. 1853.
II. Band 53-58. - Ke str. 76. Větu o obdivu Heineově pro Lessinga
vyjímám z .Romantische Schule« L Buch, u EIstera sv. V., str. 230; o
produktivnosti Lessingových polemik píše Heine v 2. díle knihy »2ur
Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland«, u Elstera sv. V.,
str. 241. Odtud dlužno citovati též passus »W er von uns hiitte j emals etwas
von jenem Klotz erfahren, an welchen Lessing so viel Hohn und
Scharfsinn verschwendet! Die Felsenblocke, die er auf diesen armen Antiquar
geschleudert, und womit er ihn zerschmettert, sine! j etzt des sen
unverwiistliches DenkmaI.« - Ke str. 76. Podrobný a jemný rozbor
»filistinismu« v pojetí Heineově podává v svém prohloubeném essayi o
Heineovi slavný anglický kritik Matthew Arnold, viz jeho knihu »Essays in
criticism«.« First ane! second series complete. New York s. a. str. Ir5-142.
- Ke str. 77. Ke charakteristice Švábů cituji, jak patrno, známou báseň