129

gelovu vlivu na Heinea mluví jednostranně básník sám v »Gestandnisse«
EIster, Ut,ňnts Werke VI. 15-74, passim; z biografů obšírněji
Strodtmann 1., ~r. 182 a násl., a Elster L. str. 17. Vliv Hegelovy filosofie dějin
a hlavně jeho vývojesloví jest tu vesměs pominut, pokládám tento vliv za
nejrozhodnější; výklad Hegelovy filosofie přijímám i tu z Falckenberga
a Bartha (srv. výše). - Ke str. 67. Heineův poměr k N apo!eonovi,
důležitý pro ocenění kultu hrdiny v Heineově nevypracované filosofii dějin,
monograficky probírá: P. Holzhausen, Heinrich Heine und Napoleon 1.,
Frankfurt 1903. - Ke str. 68. V stati »Die Romantik« z r. 1820, u Elstera.
Heines Werke VII., str. 149-151, »So kommt es, dasz unsere zwei
groszten Romantiker, Goethe und A. \V. von Schlegel zu gleicher Zeit
auch unsere groszten Plastiker sind.« - Poměr Heineův ke Goetheovi
vyšetřen monograficky spiskem Waltera Roberta-Tornow, Goethe in
Heine's \Nerken, Berlin 1883, jenž však nepovznáší se nad chronologicky
seřazenou snůšku materiálu; srv. též M. Holzmann: Aus dem Lager der
Goethe Feinde, Berlin 1904 asvrchu str. 29 32. - Ke str. 68.Stilový
charakter Heineových obrazů z cest, bez ohledu na vývoj kriticismu Heineova,
vymezuje zvláště připadně Keiter 1. c. str. 37-64. Ke kritikům, již
obohatili a prohloubili genre cestopisný, a jež nikoliv bez příčiny vystihuji
jmény spisov~teli'l francouzských, náleží též náš N eruda; bylo by zvláště
poučno vyložiti, kterak Neruda, jehož »Obrazy z ciziny« i »Menší cesty«
stojí pod mocným vlivem Heineovy cestovní causerie, vyspívá postupně
k psychologii krajiny, lidu a kultury'v rámci cestopisu. - Ke str. 71.
Saint-Simonismus Heineův vyšetřil nej'prve H. Lichtenberger v
studiLes idées sociales de Heine, i}nnales d'Est 18g3, jejíž výsledky,
prohloubeny a rozšířeny přejaty jsou do velké, opětovně citované monografie
Lichtenbergerovy, jejíž podstatnou část tvoří. - Ke sťr. 72. Kontrast
nazarenství a hellenství pokládám za úhelný kámen filosofie Heineových
mužných let. Kontrast ten, tkvící posledními kořeny v romantismu, má
v moderním myšlení nejednu analogii; připomínám pouze z Nietzscheova
mravního kriticismu známý protiklad »Herrenmoral« a »Sklavenmoral«.
Posredn4niverši - dle svědectví A. Meisznerova -- jest báseň »Fiir die
lVlouche~, Elster H eines Werke 11., str. 45-49, tam čte se strofa:

»0 dieser Streit wird enden, nimmermehr,

Stets wird dieW ahrheit hadern mit dem Schonen.
Stets wird geschieden sein der Menschheit Heer
In zwei Parteien: Barbaretl und Hellenen.«

Ke str. 72. Ibsen byl z počátku literární své dráhy v domově stále
pokládán za žáka Heineova; sám však popírá hlubší vliv Heineův, viz Briefe
von H. lbsen, herausg. von]. Elias u. Halvdan Koth, Berlin 1904 (Ibsen
Sam,mtl. Werke in deutscher Sprache X. B.), str. 89. Myslím však, že nej sem
daleko pravdy, uvádím-Ii s Heineovým kontrastem hellenství a nazarenství
v souvislost Ibsenovo pojetí »dvojí říše«, jež jest osou »Císaře a
Galilejského« a nad něž hegelovskou synthesou »třetí říše« se povznáší v
»Rosmersholmu« a v »Staviteli Solnesso,-i«. - Ke str. 72. Nejjasnější
formu
()