128 celkově vydaná týmž autorem v XXII. sv. Heineových sebraných děl, Hamburg 1869. Stručněji, avšak výrazněji a pronikavěji než Strodtmanseřadil případnou biografickou, bibliografickou a kritickou látku E. Elster ve všeobecném úvodě sv~ho velikého kritického vydání: Heinrich Heine's Sam1tltliche Werke. V II Bde. Leipzig u. Wien, Bibliogr. Instit. s. a. (dle něho vesměs cituji) a v podrobných úvodech k jednotlivým dílům. Z větších studií o Heineovi, objímajících celistvý jeho zjev, .podávají zejména dvě protichůdné práce široké myšlenkové pozadí, na němž se rýsuje jeho kritická činnost: krajně jmnservativní práce učeného kněze H. Keitera: Heimich Heine. Sein Leben, seinCharakter und seine Werke. Koln 1891. a krajně liberá'lní studie Heineových ideí i forem s hledi$ka moderní kritiky společenské od W. Bolsche: Heinrich Heine. Versuch einer asthet. kritischen Analyse seiner Werke und seiner \Veltanschauung. Leipzig 1888. Především však dlužno jmenovati výtečné nové dílo proslulého professora na Sorbonn~ H. Lichtenbergera H. Heine penseur. v něm. překl. von Oppeln-BrOl;ikowského H. Heine als Denker, Dresden 1905, kde vzkříšen j'est . s filosofickou přesností a s psychologickým uměním Heí'neův myšl~nkový svět a vývoj (Tresť obsahu i ocenění podává můj referát v Č. Mysli 1905, Vl., 381-384). - Ke str. 61. Heinea a Boernea sdružují častějilaikové než literární. historikové, a tu zejména konservativní a antiseOlitští odpůrci jejich posuzují je současně, tak vedle H. Treitschkeho na pi'. až k zuřivosti podrážděný katolík S. Brunner: Zwei Buschmanner. Boerne unci Heine, Paderborn 1891. Kritická literatura o poměru obou t}'ká se předem osobní jejich polemiky, viz níže. Že již současníci jejich dobře cítili psychický protiklad obou, ukazují velmi zřejmě dva výmluvné doklady, úsudek K. Gutz\mwa v díle Boerne's Leben, str. 239, a úsudek H. Laubea, jejž z netištěného článku Laubeova uveřejnil G. Karpeles v Deutsche Rundschau 1887 Bcl. LIl. str. 458 a odtud Elster, Heines \Verke VII., str. 4-6. -:- Ke stL 62. Stručně a střízlivě vymezil židovské prvky v duchu Heineově Lichtenberger I. c. něm. př. str. 283, a obšírněji 0\. Leroy Beaulieu v stati »Le génie juif et l'esprit juif« (Revue des DeuxM.ondes 1892, XII.), přeceřlOvání jich jest právě tak běžné jako nebezpečné. Snad analogie s jinými krítickými duchy židovského původu na př. s Brandesem, s Mauthnerem a s 1" Bergem, o něž 'nebyl pos\.id učiněn ani pokus, vrhlo by, provedeno s historickým klidem, na otázku trochu světla; i tu bylo by se st říci jakékoliv generalisace. -:- Ke str. 63· Citát z předmluvy k »Atta 1'ro11« (Elster, HeinesWerke II. str. 353) : o poměru Heineově k romantice viz kromě výstižných odstav cll u Elstera, Heines Werke I. str. 33, u Keitera str. 92 a u Lichtenbergera str. 9-10 samostatné dvě studie: Ad. Styla, Heine uml die Romantik, Krakau 190(progr.) a Otto Zll Linde: Heine uml dic deutsche Romantik, Freiburg i. B. 1899 (dissert.). - Ke str. 64. Výměr Heineova vtipu podává přísně a přesně Keiter I. c. str. 125~127, viz též případné slovo Taineovo o Heineově humoru, zvláštním to druhu germán~kého humoru, libujícího' si v kontrastech: »Heine posmivá se svým v:lastním citttm v okamžiku, kdy se jim vzdává« (Dějiny anglické li,t~ratury díl IV.: Carlyle). - Ke str. 65. Termin »Heinettv impressionism{( razil a vyložil Lichtenherger 1. c. str. 7-9; pojímám jej však poněj