121

a cítění jiných, sledovati hluboce tepny a pletivo v cizích duších a lidi
z vniti-ka ven pozorovati. Co učinilo mne v poesii dramatikem,
musilo mne v prose učiniti biografem.«

1 jsou vůdči znaky životopisných charakteristik z per mla do'
německých asi tyto: stejnoměrný zájem o lidi myšlenky a činu,
literatury a života, o muže tvůrce i ženy inspiratorky; výslovné
Zdtlrazí1ování rysů významných pro vei-ejnou akci i pro utvái-ení společnosti
1Ieb politik)!; pokus o spravedlivou věcnost a objektivitu;
feuil1etoni·stický ton leckde zbystřený ironií a sarkasmem; lehké napovídající
zpracování látky, jež se přímo vyhýbá vědeckému vyčerpání předmětu_
O tyto rysy sdílejí se knihy Gutzkowovy »Oeffentliche Charaktcrc«
(r835), »Die Zeitgenosscn« (r837) a »Gijtter, Hclden llnd Don
Qui:rote (1838) s Laubeovými »M oderne Charakteristiken« (1835);
Kiihneovy sbírky portraitů »Weibliche llnd mannliche Charaktere«
(1838). »Fortraits llnd Silhol1etten« (r834) a zpožděná
několikadílná kniha »Deutsche Charaktere« (1864-r866) s Mundtovými
charakteristikami v snúšce »Charaktere und Situationen« (1837) a
s Marggraffovými články shrnutými do spisu »Biicher ilud M euscheu«
( 1837).

Charakteristiky ty jsou taki-ka pi-echodem od kritiky
žurnalistické ke kritice literárně-historické, k níž v pozdějších letech se »Í\Iladé
1'\ ěmecko« z velké části obrátilo. Hlediska se nezměnila: literatura
souzena byla dle všeobecných kulturních, společenských a politick)'ch
měřítek, úkolem jejím bylo »dokázati všeobecně v dějinách
písemnictví pochod děj in, tím pozvednouti literární děj iny z oblé'sti pouhé
aesthetické záliby k skutečně vědecké dústojnosti, ba ještě více. k
důležitémtf prvku vúejného vzdělání, ke škole mravnosti ~ vážného
mužného smýšlení.« V tom smyslu Laube již r. r833 navrhoval
Cottovi plán velkého díla literárně-historického, jejž záhy potom
uskutečňoval pod názvem »Gescliichte der deutschen Literatllr« (1839 a
1840), zahrnuv do knihy celý německý rozvoj literární, v tom smyslu
pozděj i čtyři příslušníci mladoněmeckého pokolení zobrazili děj iny
nové německé literatury se zvláštním zřetelem k »Mladému Německu«
Marggraff dílem »Deutschlands jiing;ste Literatur llnd Cultllrepoche«
(1839), Mundt doplňkem k pi-ednáškám Fr. Schlegela s názvem
»Gcschichte der Literatur der Gegell'wart« (r842), Al. Jung pi-ednáškami
»V ~rleSUJlgen úber die moderne Literatur der Deutscheu« (1842)
a konečné časově i vztahově poněkud vzdálený Prutz v spise »V
orlesllnp:cn iiber dl:e deutsche Literatur der Gegenwart« (r847).

Ironie osudu nechtěla, aby tato literárně-historická díla
).>l\Iladého Německa« šla i do budoucností. nýbrž přii-kla šťastný ten úděl